Kuchyňský klub

13. kapitola: Já snad špatně slyším!

Následující ráno je jedním slovem krušné. Už od doby, co jsem otevřela oči, si neustále nadávám, proč jsem se musela tak odrovnat. Rozhlédnu se po pokoji - na palandě naproti odfukuje Jess a z horní palandy vykukuje pouze ruka v jednorožčím pyžamu. Pravda - v noci nám Evča nacpala Makulu do pokoje se slovy, že s ní v jednom pokoji nebude, protože to z ní táhne jako z lihovaru. Po návštěvě toalety - můj žaludek se naštěstí udržel, si uvědomím, jak je náš pokoj přesycen alkoholovými výpary a tak otevřu okno. Postavím na stolek láhev s vodou a vydám se dolů zjistit, co je k snídani. A taky si dát colu. Snídani zavrhnu v momentě, kdy otevřu ledničku a do nosu mě praští vůně šunky.

„No, tak to fakt ne," zamumlám si pro sebe a lednici rázně zavřu. Vypiju sklenici vody a pak otevřu láhev s colou. Upíjím a pozoruji východ slunce. Za dvě hodiny to tady s Nell balíme a na skok se vracíme do Čech. Pak to vypukne doopravdy. Jsem na to vůbec připravená?

...

„Anie, Nell! Tak rád vás zase vidím," křičí Ralf a hrne se k nám letištní halou. Těch pár dní volna strašlivě uteklo a opět nastal čas vydat se na sever. Naše společná cesta začíná ve Frankfurtu.

„Ralfe, jdeš pozdě, víš to? A máš to z nás všech nejblíž," podívá se na něj Nell káravě.

„Vím. Kde je Oli?" zajímá se.

„Kupuje si kafe," odpovím a obejmu Ralfa.

„Mám pro vás velkou novinku."

„O co jde?" ptá se Nell.

„Víte, jak vždycky členy IBU šoupnou do nějakého vedlejšího penzionu? Nebo na ještě horší místo? Zařídil jsem nám, že my budeme vždycky bydlet buď ve stejném hotelu - podržte se - jako ostatní týmy a když to nepůjde, tak s nějakým z těch top týmů. Máte radost?"

„Chlape, jak se ti to sakra povedlo?" ptá se Oliver, který slyšel jen konec. Top týmy - hm...

„Mám dobré kontakty," zamrká na nás. To nejspíš má. Na druhou stranu - lepší ubytování, lepší jídlo... a lepší společnost?

...

„Zdravím vás. Tak to máme panové Steinke a Brandt, slečny Šimečková a Ševčíková," pokusí se vyslovit paní v recepci i naše jména.

„To jsme přesně my," usměje se na ní laškovně Ralf. Jo, mít ho v týmu bylo štěstí, s lidmi to fakt umí.

„Je tu jen takový malý problémek - mám pro vás volné jen 3 pokoje. Všechny dvoulůžkové. Myslíte, že se nějak domluvíte?"

„Samozřejmě," ujistí ji Ralf a div jí nevyškubne karty od pokojů z ruky. Nejspíš se bojí, aby si to nerozmyslela.

...

Ralf a Oliver si vzali pokoj společný. Nell je přesvědčila, že ten samostatný pokoj potřebuje. Oba dva to pochopili celkem rychle, když naznačila, proč vlastně. Bydlíme v úplně posledním patře - prakticky v podkroví. Pokoj je menší, ale útulný. Vybavený dřevěným nábytkem a s postelí, která je asi jedna z nejpohodlnějších, v jaké jsem kdy na svých cestách spala. Rozhodnu se vybalit si všechny věci hned, koneckonců nás tady čekají rovnou dvě zastávky světového poháru a já se dost nerada přehrabuju v kufrech.

„Zlato, jde se na večeři!" zabuší na dveře pokoje Ralf.

„To tvoje oslovení je dost zavádějící," zašklebím se na něj.

„Prosím tě, jsi na mě moc mladá. Kdo by nás podezíral," pokrčí rameny. No lidi jsou různý... Vyzvedneme Nell a společně se vydáme dolů do jídelny. Samozřejmě, že musel Ralf vybrat čas, kdy tu bude většina týmů.