Kuchyňský klub

42. kapitola: Sakra, to se nemělo stát

„No, tak povídej," vyzvu Johannese.

„Jsi připravená to slyšet?"

„Teď už asi ne, když vidím tvůj výraz."

„Tančíme!" zařve Tiril na celou místnost a z repráku na stole zní písnička Party rock Anthem. Tiril se vyhoupne na stůl a společně s Ingrid to pořádně rozjedou. Johannes je s úsměvem pozoruje.

„Tohle tady děláte běžně?" zeptám se ho.

„Divila by ses, co se děje za zavřenými dveřmi," mrkne na mě pobaveně.

„Máš nějakou oblíbenou píseň?" objeví se vedle mě Velte.

„Myslíš jako party song?"

„Captain Jack," doplní za mě Poly.

„To je fakt, kdysi jsme na to tancovaly u nás v obýváku," směju se.

„To chci vidět," řekne Vetle a jde to nastavit.

„Nevím jestli můžu vrtět zadkem v místnosti plné biatlonistů," zašeptám Poly do ucha. Ta už však posilněná několika panáky bůhvíčeho radostně odskotačí za Vetlem a pustí se společně do tance.

„Takže nejspíš můžu," poznamenám si pro sebe, když si pro mě ti dva dojdou. Nicméně, abych předešla natáčení a vytváření kompromitujícího materiálu, odtáhnu na parket i Jossiho s Tarjeiem. Nakonec je to celkem zábava, dokonce si i zazpíváme. Vlastně se bavím víc, než bych si původně myslela. Se ségrou je to jako za starých časů. Nejdřív vzpomínky na dětství a pak výběrem písniček i dospívání, první párty a opilecký zážitky. Tančíme až mě bolí nohy, všechno jsou to rychlé songy, takže vlastně nic nehrozí. Samotnou mě překvapuje, jak se ta party rozjede. Soudě podle Francouzů, kteří měli šampus a víno - jinak celkem klid. Tady? Alkohol teče proudem a zábava je o moc rozjařenější. I když možná je to tím, že u nich byli trenéři a zbytek realizačního týmu. Tady jsou jen biatlonisti a v čele party jasná sestava: Johannes, Tarjei, Tiril a Vetle.

„Bolí mě nohy, nechcete trochu zpomalit?" navrhne ségra. Soudě podle jejího vystupování v tomto kolektivu, je tu jako doma.

„Jasný, dáme si něco na uvolnění," souhlasí Vetle. Nejspíš nám pustí nějakou svojí srdcovku. Možná něco pomalejšího. Avril Lavigne - I'm with you. Zajímavý výběr. Vetle čapne Poly.

Je tu trochu vedro, ale venku je zase zima, takže se vydám na chodbu, dál od místnosti s večírkem. Chci předejít tanci s Johannesem. Tóny písně sem doléhají jen tlumeně, zavřu oči a opřu se o zeď. Zářivka nad mojí hlavou zabliká a zhasne.

„Prima," zabručím. Mobil mám ve společenské místnosti v bundě, takže opatrnými kroky a s rukama na zdi se vydávám zpátky. Do cesty mi vstoupí postava, soudě podle obrysu mužská. Než stihnu jakkoliv zareagovat, dotyčný mě políbí. Svým tělem mě uvězní u zdi a jeho ruce se zaboří do mých vlasů. Je to tak specifická situace a polibek - no moment! S dotyčným jsem se už líbala - v Rakousku! Teď si tě teda utéct nenechám!

„Proč je tady taková tma?" zaslechnu hlas Poly odkudsi z dálky.

„Počkej rozsvítím," odpoví jí Vetle. Cvak - světla se rozsvítí a já stojím tváří v tvář Johannesovi.

„Anie," začne. Prudce zavrtím hlavou, odstrčím ho od sebe.

„Zbláznil ses?" vyhrknu na něj.

„Do tebe," dodá vážně.

„To už tady bylo a taky jsem ti řekla ať se držíš dál," vyštěknu.

Johannes udělá krok ke mně, já o krok couvnu. Narazím do zdi.