Kuchyňský klub

16. kapitola: Ralfovi andílci

„Nemůžu.." řekne potichu. Tak fajn - chceš to takhle? Máš to mít.

„V tom případě odejdi a už se ke mně nikdy nepřibližuj. Myslím to vážně, ještě jednou něco takového zkusíš a ani gumička na mojí ruce tě nezachrání, je ti to jasný?" řeknu rázně. Jo - mám jasno. Ať se jde vycpat!

„Anie.."

„Vypadni, Jacqueline! A drž se ode mě, co nejdál! Pro svoje vlastní dobro!" s těmito slovy otevřu dveře na chodbu a vrhnu na něj pohled, který doufám jasně vyjadřuje to, co by měl udělat. Sebrat se a táhnout odkud přišel. Má na to přesně 10 vteřin. Pochopí to, věnuje mi poslední pohled, pak zmizí v tmavé chodbě a tím snad i z mého života. Zabouchnu dveře a dám průchod svým emocím.

„Do prdele, do prdele. Proč si takhle komplikuju život," mumlám si pro sebe vztekle. Pak vezmu gumičku a zahodím ji do kouta. Místo tahání za ní dám průchod svému vzteku, chytnu jeden polštář a mrsknu s ním o dveře a pak i s tím druhým. Sednu si na posteli, pokrčím kolena o obejmu je. Zavřu oči a snažím se počítat, abych se uklidnila. Sedím takhle skoro celou noc, nevím, kdy přesně mě přemůže spánek.

Když se ráno vzbudím, celá ta situace mi opět dojde. Debilní Žaklán - já byla blbá! Tak blbá! Antonie, horší než malá holka. Naivní a blbá!

„Holka, ty vypadáš. Kolik si toho včera vypila?" ptá se okamžitě Ralf.

„Asi jako ty, špatně jsem spala. Nic víc, dneska si dám volno, nevadí?"

„Jasně, že ne. Volno má většina lidí, tak není potřeba něco točit nebo fotit."

„Anie, ty ses včera pohádala s ty víš kým?" zajímá se Oli. Jako s Voldemortem? Ne, Oli - jen s Žaklánem.

„Proč se na to ptáš?" Že by zase ty tenké zdi?

„Nechtěl jsem poslouchat, opravdu. Pak jsem vykouknul ven, chtěl jsem tě dojít zkontrolovat a přišlo mi, že brečel," pokrčí rameny. Vážně? Dobře mu tak, Anie - neustále si opakuj- Je to idiot a nezaslouží si tě, Žaklán si tě nezaslouží!

„Jen jsem mu řekla, co si o něm myslím. To je všechno."

„Tak to muselo být drsný," řekne Ralf.

„Pravda někdy bolí," pokrčím rameny.

„Protože je pořád s Chevalier?" ptá se Oli.

„Taky. Oli, nezlob se, ale nechci o tom mluvit."

„Nechceš se mnou vyrazit na běžky? Přišla bys na jiný myšlenky," zeptá se mě.

„Tak dobře, komu je sebereme?" zajímám se. Oli se podívá na Ralfa.

„Všechno zařídím, ale nepojedu s vámi. Na to se mám moc rád," mrkne na nás.

...

„Kolikrát si na tom stála?" volá Oli. Jsem dobře 15 metrů před ním.

„Jezdíme s našima lyžovat co pamatuju. Běžky jsem přidala asi před 10 lety, když jsem se zamilovala do biatlonu." Zastavím a počkám až mě dojede.

„Tak fajn, přestávám tě šetřit," zasměje se.

„Chceš říct, že doteď si mě šetřil?"

„Pocházím z Kitzu. Nejsem žádný velkoměstský kluk, tak pojeď šneku." Odpíchne se a nasadí tempo, že mu sotva stačím. Společně obkroužíme jeden závodní okruh, cestou potkáme pár biatlonistů, kteří nejspíš neumí odpočívat ani v pondělí dopoledne po závodech, ale nikdo, kdo by mě zajímal.