Kuchyňský klub

15. kapitola: Nejsem tvůj majetek, Jacqueline!

„Nepočítal jsem s tím, že se do tebe zamiluju."

Zírala jsem na něj neschopná cokoliv říct. Já tebe taky - to si nezasloužil. Navíc jsem si tím nebyla tak docela jistá. Jak tam tak sebevědomě stál, děsně mě vytáčel, ale zároveň jsem si s jakousi bolestí uvědomovala, že ho děsně chci. Emilien evidentně na moji odpověď nečekal. I přesto, že jsem si slíbila, že už se to nestane. Chtěla jsem, aby se to stalo. Chtěla jsem zase cítit jeho vypracované tělo na svém, cítit to teplo a vzrušení. Chtěla jsem to všechno. Líbal mě s vědomím, že nebude muset přestat. Vyzařovala z něj sebejistota a jakási ladná elegance vybroušených svalů. „Anie.." zašeptal mi do ucha. Hlas měl klidný, ale pod dlaněmi jsem cítila, jak se mu chvějí svaly na zádech. Nedokázala jsem odolat. Moje zvrácená mysl si to užívala plnými doušky. Přesvědčovala jsem samu sebe, že já přeci nedělám nic špatnýho. To on je tady ten špatný. A mně to bylo jedno. Bylo mi jedno, že přijde ráno a celé tohle kouzlo okamžiku se rozplyne...

A pak přijde ráno - tvrdá srážka s realitou a těžká morální kocovina.

„Tohle šílenství, které mezi námi je musí skončit," dostanu ze sebe. Spali jsme spolu - zase. Technicky jsme teda nespali, fyzicky se cítím skvěle, ale ...

„To není šílenství," vysouká ze sebe... „je to.." Ve tváři má zachmuřený výraz. Pozoruju ho, jak se ze všech sil snaží najít ta správná slova. Pojmenovat to, co mezi námi je, však nic nezmění. Pořád bude zadaný a já budu pořád ta, se kterou podvádí.

„Ať je to cokoliv, bude lepší, když mě necháš na pokoji," řeknu rozhodně. Do očí se mu nedívám.

„Nemůžu," namítne.

„Tak se budeš muset přemoct. Nemůžeš trávit dny s ní a noci se mnou. Co jsi jí vůbec řekl?"

„Neřekl jsem nic."

„Tak to je výborný," ušklíbnu se.

„Dneska nepřijdu."

„Fajn, to se mi ulevilo," prohlásím ironicky.

„Uvidíme se na té akci."

„Moment? Jen pro členy IBU, to ty nejsi."

„Vždycky tam chodíme, nikdo ti nic neřekl?"

„No jsem ráda, že to vím."

„Proč?" zeptá se. Už je oblečený a s rukou na klice.

„Vždycky je fajn vědět, odkud se řítí potenciální katastrofa."

...

Dnešní sprinty vnímám spíš okrajově. Tiskovku odmluvím automaticky a Žaklánovo 4. místo přejdu mávnutím ruky.

„Tak můžeme?" zeptá se mě Johannes. Sraz máme před hotelem přesně v půl 5. Dneska jsem dostala kytku od něj. Za chvíli si budu moc otevřít na pokoji květinářství.

Couráme se po břehu jezera Storsjön a povídáme si. Překvapivě říká samé správné věci, žádné úchylárny ani narážky.

„Poslyš, neříkal ti Tarjei něco o mně?" zeptá se najednou.

„Co by měl říkat?"

„No, nějaké varování."

„Nebrala jsem ho moc vážně. Varuje takhle holky před tebou často?"

„Ty jsi první. Z nějakého důvod nechce, abych s tebou někam chodil."

„To mě upřímně překvapuje, většinou končíme náš rozhovor podivně a nebo hádkou."