Kuchyňský klub

28. kapitola: Vánoční večírek

Celý včerejší večer jsem se užírala výčitkami svědomí - nejen, že jsem se sesypala, když jsem měla dělat svojí práci, ale navíc před Johannesem. K tomu jsem mu na počkání vypověděla věci, který o mně ví jen málo lidí. Zrovna jemu - klukovi, který to v rámci úspěchu ve výzvě může okamžitě použít proti mně. Co mě to napadlo?

Plácám se v posteli jako kapr na suchu, dokud není čas vyrazit na poslední závody v tomhle roce. Čekají nás hromadné starty - můj nejoblíbenější typ závodu. Ti nejlepší proti sobě, šance jsou vyrovnané. Oliver se po cestě na stadion snaží vtipkovat, ale popravdě mu nikdo z nás moc nevěnuje pozornost. Já mám svých starostí dost, Nell je poslední dobou úplně mimo, prakticky nemluví ani se mnou a Ralf se rozešel s masérkou. Zajdu si pro kávu a snažím se v davu barevných čepic identifikovat Lucku, která má dneska volno. Zkusím ji napsat zprávu, ale odpoví mi, že postává u trati s náhradními hůlkami. Při startovním výstřelu sebou škubnu - konec přemýšlení. Dneska nám jde o hodně, naše duo nemá zdaleka jistou účast na olympiádě a dneska díky přítomnosti vedení, se můžeme vytáhnout. To, co se odehrává na trati mě uvrhne do úplného transu - poslední položka a odjezd Jess ze střelnice. Já i Nell si málem vyřveme hlasivky - ano naše chování je dost nesportovní, ale tou intenzitou situace se necháváme naprosto unést. Nakonec končí na pátém místě, ale výsledek je to i tak parádní. Chyběl kousek, ale věřím, to jednou přijde. Před závody mužů si dojdu pro druhou kávu a sendvič. U norského stojanu si všimnu kromě obvyklých tváří i jedné naprosto neznámé. Jedná se o ženu, blondýnku - soudě podle vlasů, co jí vykukují z pod čepice, která je momentálně v družném rozhovoru s Johannesem. Bude tak v našem věku a způsob, jakým se na ní Johannes dívá mě nenechává na pochybách - buď mezi nimi něco je a nebo minimálně bylo.

„Anie, jsem ráda, že jsem tě našla. Tohle je Dominique Marceau - výherkyně soutěže IBU. Dámský závod strávila ve společnosti trenérů na střelnici a teď by měla dělat společnost vám. Až skončíte, tak ji prosím nasměruj k týmu Francouzů," vyruší mě ze špiclování Norů - už si připadám jako Vetle - Edith, koordinátorka závodů tady ve Le Grand Bornand.

„Dominique," usměje se na mě sympatická tmavovláska a podá mi ruku.

„Anie, moc mě těší. Gratuluji k výhře. Jak se ti tu líbí?"

„Děkuju. Líbí se mi tu moc. Ani jsem nedoufala, že bych mohla vyhrát. Být tady a ne na tribuně je vážně zážitek. A navíc..." trochu se začervená.

„Navíc co?"

„No, potkat se naživo s Emilienem Jacquelinem - hodně mu fandím a je vážně hezkej," zamumlá konec věty.

„Jo, to on je. Takže proto sis vybrala tým Francie?"

„Přesně tak, navíc tam nebude ta otravná jazyková bariéra."

„Odkud jsi přijela? Z Paříže?" zajímám se.

„Žiju v Lyonu."

„Chceš něco k pití nebo k jídlu?"

„Jen kdybyste to vařily vy s Nell. Vaše biatlonové vlogy zbožňuju, dokonce jsem shlédla i vaše cestovatelská videa - automatický překlad je místy docela vtipný."

„Tomu věřím, díky. Popravdě na tohle neumím úplně reagovat," zasměju se a Dominique se ke mně přidá. Po cestě k Nell mi vypráví o svém životě v Lyonu. Nell přepne do automatického režimu a je přátelská, i když vidím, že by nejraději už byla zpátky v Čechách. Pro dnešek to musíme ještě vydržet. Najednou Dominique ztuhne a vykulí oči.

„Zdravím vás, dámy. Jak se dnes máte? To je nová posila? Pěkná," řekne Emilien, který se u nás objeví a mrkne na Dominique. Upřímně, kdyby na mě takhle mrknul můj idol, asi bych měla problém se udržet na nohách.