Yunīku

Nikdy nikomu nevěř

Při běhu jsem přemýšlela co to bylo za kluka. Došla jsem k závěru, že to byl jeden z těch kluků, kteří mě včera honili. Jiná varianta nebyla. Doběhla jsem k docela velkému domu. Na schodech před barákem už na mě čekala Hani. "Ach tak jsi přišla. Já už myslela, že nepřijdeš", řekla s úsměvem. *Víš, jak se mi sem nechtělo. Nevěřím ti, i když jsi vypadala tentokrát, že to myslíš vážně*, říkala jsem si v duchu. "Přece jsem ti řekla, že přijdu", řekla jsem, když už jsme byly vevnitř. Na to, že se vždy vychloubá, jaká je misska a takový ty její princeznovský řečičky, tak ten její barák, tak moc nevypadal. Sedli jsme si na terasu a Hani donesla Mochitto. Samozřejmě bez alkoholu, tedy aspoň doufám.

Začala mluvit něco jako, že přistihla mámu jak je s jiným mužem u nich doma, a pak že viděla tátu se sekretářskou v kanceláři. Nikomu nic neřekla a potom po několika dnech se jednou v noci hrozně pohádali a řekli si, že se rozvedou a teď se soudí o všechen majetek. Nejvíc se, ale hádají kdo bude mít Hani, protože ten kdo ji bude mít bude vlastnit i barák. A ona neví co má dělat. "To je hrozná situace. Jsou to přece tvoji rodiče. A zkoušela jsi se jich zeptat, jestli se chtějí opravdu rozvést?", zeptala jsem se. "No ne. Od soudu jsem neviděla ani jednoho. Vyhýbám se jim", odpověděla. "Aha, ale tak za pokus to stojí. Jenom si s nima promluv. S obouma. Jo", snažila jsem se ji nějak pomoct. "Dobře, tak tedy já se jich zeptám", řekla a objala mě, "Jo a mám pro tebe překvápko." "Fakt", dost jsem se divila. Byla nějaká moc milá.

Najednou mě někdo chytil ze zadu za ruce a připoutal mě k židli. "C-co se to děje? Hani pomoz mi!!!", křičela jsem, ale marně. Hani se otočila a šla do baráku, ale ještě se na mě předtím zlověstně usmála. Já věděla, že ji nemám věřit. Objevil se přede mnou ten kluk ze včerejška. Myslím, že se jmenuje Sebastián. Sedl si na mě a pohladil mě po tváři. Ruce jsem měla přidělané k židli, jinak bych ho už ze sebe schodila. "Je škoda ničit, tak hezkou tvářičku, ale nemuseli by jsme ji ničit kdyby jsi byla hodná holčička", říkal při tom, když mě hladil po tváři. Využila jsem toho, jak byl zamýšlený a silně jsem ho kousla. Tekla mu krev. Kousla jsem dost hluboko. Na trávník jsem vyplivla sliny s jeho krví. "Dotkni se mě ještě jednou a ." "A co? Zase mě kousneš a nebo utečeš to těžko. Tentokrát jsme se na tebe připravili", přerušil mě a usmál se. "Když nechceš být hodná holka, tak mi budeme taky zlobiví", přišel ke mě a vzal si do rukou pramen mých vlasů a čuchnul si k nim. Dost mě naštval, cukla jsem hlavou a pramen, který držel jsem vytrhla z jeho dlaně. Taky se naštval a dal mi pěstí do břicha. Potom mě chytil pod bradou dost silně. Skoro mě nadzvedl. Když mě tak držel, vyflusla jsem na něj co jsem měla v puse. Byli to sliny smíšené s krví. Dost se lekl. Nečekal, že bych na něj flusla. Dal mi facku. "Co si to ke mně dovoluješ? Já tě dokážu tak zmrzačit, že už nikdy nevstaneš", řekl a při tom jsi zas na mě sedl. Rychle jsem mu chtěla dát hlavičku, ale stihl chytit mou hlavu. *Sakra. Co teď? Došli mi nápady*, byla jsem tak bezbraná. Nic jsem nemohla udělat. Jenom jsem sklopila hlavu dolů.

Chtěl mě políbit, ale stihla jsem mu uhnout. Jemu nepatří můj polibek ani za milión. Tak mě políbil tedy jenom na krk. Nechtěla jsem to. Snažila jsem se ho schodit, ale nešlo to. *Musím se zachránit nějak sama* říkala jsem si, ale jak? To mi stále unikalo.

Po asi půl hodině co něco probírali, mě odvázali od židle, ale furt mě silně drželi. Někam mě vedli. Dali mi kapucu, aby se lidi nijak nezajímaly o to, proč mi krvácí ret. Než jsem si to uvědomila stáli jsme v lese. Támhle kousek od nás byl můj speciální strom. Třeba tam je Ami, ale i kdyby tam byl nedokázali by jsme je přeprat všechny. Přivázali mě k jednomu stromu a Sebastian pak všem řekl ať odejdou. Věděla jsem co chce dělat. Snažila jsem se nějak rozvázat, ale prostě to nešlo. Dost jsem mu odporovala. Schytala jsem dost kopanců a pěsti jak do břicha, tak i do obličeje. Potom si sedl vedle mě. "Proč se bráníš? Vždyť jsi holka je normální...", odmlčel se. Měla jsem proplé nohy dopředu, jinak jsem ani sedět nemohla. On si sedl na mé nohy naproti mě a zase mě zkoušel políbit. Stihla jsem se otočit a on mi dal pusu jenom na tvář. Sebrala jsem veškerou sílu, kterou jsem ještě měla a co největší silou jsem ho kolenem bouchla do choulostivého místa. Začal mi sprostě nadávat a pak mě bil. Při tom jak mě mlátil jsem trošku strácela rovnováhu a orientaci, takže jsem potom viděla jenom rozmazaně.

Viděla jsem siluetu mužské postavy, která popadla Sebastiana a brutálně ho zmlátila. Potom mě ten neznámý člověk odvázal a já spadla do jeho náručí. Měla jsem pocit, že u něj budu v bezpečí. Někam mě nesl. Nevypadalo to, že bych byla pro něj nějak těžká. Nenesl mě moc dlouho. Když jsem otevřela oči, tak už jsem viděla dvě postavy. Tu jednu jsem poznala hned to byl Ami a tu druhou postavu jsem znala. "Hej, hej Yui slyšíš mě? Jsi v pořádku?", říkal ten neznámý a při tom mě plácal na tváři. Vypadalo to, že se učí medicínu byl už takhle dost vzdělaný. Potom mi sundal tričko. Chtěla jsem ho seřvat, jako co si to dovoluje, ale když jsem zjistila, že nahmatává bolestivé rány a léčí je, nechala jsem ho. Jediný co jsem si z něj pamatovala byli modré pronikavé oči, ve kterých jsem se ztrácelaa které jsem znala. Nějak jsem zase usla.

Když jsem se probudila bolelo mě celé tělo. Měla jsem pod hlavou polštář po těle studené obklady a byla jsem přikryta dekou. Byla jsem v našem stromovém bunkru. V rohu spal Ami. Když jsem se posadila nahmatala jsem brýle, které nosím v tašce pro případ nouze. "Kde je ten druhý?", zeptala jsem se a rozhlížela jsem se kolem sebe. Byl tam jenom Ami. "Už musel jet, ale moc rád tě viděl. Teda říkal, že kdyby to věděl, že tě začali takhle šikanovat, tak by tě ráno, jak jste se srazili nikam nepouštěl. Taky se bál, že ho nepoznáš a myslím, že to odhadl dobře co. Nevíš kdo to byl?", říkal a při tom se koukal na obrázky na stěně. "Ne nevim kdo to byl? Tak mi to teda řekni!", naléhala jsem. "Dobře klid, klid. Vrátil se", řekl a usmál se. Nechápala jsem kdo, co se vrátil. Nerozuměla jsem tomu. Ami viděl, že to stále nechápu. Vzal do ruky dlouhý klacek a ukázal na obrázek. •Nikdy vás neopustím• Bylo tam napsáno. Potom jsem se koukla níž. Byl tam dopis. "Chtěl ti nechat vzkaz", řekl Ami. Začala jsem brečet. "Chceš mi říct, že ten blonďák byl Misu?"

•••••
Yoosh, a je tu další díl. Dost jsem se u toho zapotila. Co si na to myslíte? Ráda bych chtěla vědět váš názor. Na obrázku je Hani. Tak u příštího dílu
-Yui