Yunīku

Můj sen je skutečný

Ráno jsem se probudila a tím, že bylo ještě dost brzo jsem se šla projít k moři. Když jsem se tak procházela došla jsem až k jednomu molu. Nebylo moc velké ani dlouhé. Sedla jsem si na jeho konec a koukala jsem se na to, jak vychází slunce. V dálce jsem uviděla skákat dva delfínky. Byli dost krásní. Doskákali až ke mně a předváděli se. Docela dost foukal silný vítr a tak jsem se rozhodla, že už půjdu na snídani.

Všichni už seděli u stolu a jedli snídani. "Dneska jedeme na výlet k vodopádům", řekl táta, když jsem se posadila. "Hned po snídani jedeme. Takže buď rychlá", dodal a odešel od stolu. Nasypala jsem si svoje oblíbený vločky a zalila je mlíkem. Ještě jsem vypila jahodový čaj a pak jsem si šla sbalit baťoh s věcmi k vodopádům. Dala jsem si tam plavky, ručníky a nějaké sušenky a pití.

"Tak co, můžeme vyrazit?", ozvalo se ze zdola. "Jóóó, už běžím!!!", popadla jsem baťoh a běžela po schodech. Moc dlouho jsme nejeli.

Ty vodopády byly uprostřed lesa. Měly krásně modrou barvu. Všichni jsme se převlíkli do plavek a naskákali do vody. Naši otcové se snažili předvést, jak se skáče ze skály, ale ani jednomu to nešlo. Nakonec jim to ukázal Sebby, který skočil opravdu bez chybičky. Já skákat nechtěla, tak jsem si z baťohu vytáhla ručníky, které jsem položila na zem a lehla jsem si na ně. Jenom jsem ležela a snažila jsem se trošku opálit.

"Stíníš", řekla jsem, když si někdo stoupl přede mně. "Dobře, dobře, tak já jdu vedle tebe", přisedl si. Sedla jsem si, "To nemáš vlastní ručník?", otočila jsem se na Sebbyho. "Mám, ale ten tvůj tak hezky voní", lehl si a přičichnul si k mému ručníku. Začala jsem se červenat a radši jsem se na něj už nekoukala. "Mohu ti udělat copánek?", zeptal se a držel pramen mých vlasů. "Když chceš, tak si posluš", zazubila jsem se na něj. On se posadil za mě a chvilku nic nedělal, pak tam začal něco tvořit. Občas se zastavoval a pak se i vracel, ale když to konečně dodělal vypadal, že je se svojí prácí spokojený. "Vyfoť mi to", řekla jsem a podala mu můj mobil. "Dobře", s úšklebkem vzal můj mobil a vyfotil. Copánek byl dost volný a v něm byly kopretiny a další kytičky. *Ani jsem nepostřehla, že nějaké trhal*, přemýšlela jsem. "Je to fakt hezký", otočila jsem se na něj.

"Tak co si myslíš o Sebbym?", otevřeli se dveře od mého pokoje a v nich stála Aya. Rychle jsem se posadila a civěla jsem na ni. Zabouchla dveře a přisedla si ke mně na postel. "Nóóóó...", naléhala. "Je v pohodě", řekla jsem z donucení. "Je v pohodě?", opakovala, "To je všechno co z tebe vypadne", kapánek zuřila. "Nó a co bych ti měla ještě říct?", sama nechápu svoje pocity, tak nevím co po mě chce. "Já nevím, tak třeba jak tě přinesl domů a nebo taky ti koupil přece tričko", narážela na to, protože jsem ho zrovna měla na sobě. "Jo. Jsem mu za to vděčná", odvětila jsem. "A to je všechno?", vypadala, že ji moji odpovědět moc neuklidnila. "Nó asi jo", nechtěla jsem se s ní bavit o tomto tématu. Stoupla si a začala odcházet ke dveřím. "Nechápu co po mě chceš!", zařvala jsem na ní. "Aby ses rozhodla. Tímhle trápíš i ty kluky", zvýšila hlas. Vstala jsem a odešla z pokoje. Zůstala stát v mém pokoji. Byla jsem naštvaná a chtěla jsem si srovnat myšlenky, tak jsem šla ven.

Sedla jsem si na konec mola. Popadla jsem kamínek a hodila jsem ho do dálky před sebe. Začínali padat malinké kapičky deště. Bylo to příjemné. Připadala jsem si jako kdyby mi ten déšť odnášel všechny ty otravné myšlenky pryč z tohoto světa. Co nejdál ode mě.

"Héj! Yui!", ozvalo se volání. Byl to Sebby. Běžel ke mně a měl deštník. "Budeš nemocná", řekl a sedl si vedle mě a nad hlavu mi dal deštník. "Tyhle modrý šaty ti moc sluší. Vypadáš roztomile s těma culíčkama", usmál se na mě. Byl to tak krásný úsměv. Uklidňoval mě. "Děkuji", řekla jsem potichu s červenými tvářemi. Snažila jsem se na něj necivět a tak jsem se dívala na vzdálený maják, který právě ukazoval cestu nějaké lodi.

Najednou mě obejmul. Držel mě dost silně. Spatřila jsem v jeho tváři temný úsměv, ne ten příjemný, který mě uklidňoval. Tenhle úsměv měl v lese. Rychle jsem ho od sebe odstrčila, popadla jsem deštník a hodila jsem ho po něm, abych ho zpomalila. Rychle jsem se snažila utéct od něj, co nejdál to bylo možné.

"Yui!", křičel za mnou. "Já se ti omlouvám", už neměl ten výraz. Byl jako předtím. Neukazoval své pocity a nebo mu bylo všechno jedno. "Chtěl jsem si jenom popovídat. Půjdeš si zase sednout?", natahoval ke mně ruku a pomalu se přibližoval. *Proboha co mám dělat. Já nevím co si mám myslet J-já... já... to nedokážu. Potřebuji čas o tom všem přemýšlet a nikdo to nedokáže pochopit*, řvala jsem ve svém nitru. "Promiň", zašeptala jsem a se slzami v očích jsem utíkala pryč.

Rychle jsem se zamkla v pokoji. "Ségra pusť mě dovnitř", snažila se dovnitř dostat Aya. Seděla jsem za dveřmi a hlasitě vzlykala. "To ti řekl, že tě nemiluje nebo proč tak řveš", ozýval se její hlas. Asi jsem hodně nahlas vzlykala. "Ne", zakňučela jsem. "Tak co teda? A nechceš mi to říct do očí?", Byla tak neodbytná. "Ne...", nadechla jsem se, "...on mě objal", řekla jsem. Na chodbě bylo ticho. Slyšela jsem pouze kroky od dveří a pak zaklapnutí kliky od jednoho z pokojů. Seděla jsem tam a stále vzlykala, ale tentokrát dost potichu. "Hej Yui", někdo zaklepal na dveře. "Chci ti jenom něco říct", bylo slyšet jak se opřel o dveře. "Promiň, ale mohl by jsi mi to říct až zítra. Potřebuji si srovnat myšlenky v hlavě", otřela jsem si slzy a koukla jsem se z okna na nádhernou noční oblohu posetou milióny krásných hvězd. "Dobře", ozvalo se smutnějším hlasem, který se potom změnil na kroky odcházející do vedlejšího pokoje.

Ráno jsem udělala dost rychle hygienu, převlíkla jsem se a šla jsem se dolů nasnídat. Na stole byl papírek s vzkazem, že budu dneska sama, že všichni jeli na výlet a vrátí se na večeři. Aspoň jsem mohla přemýšlet. Ale stále jsem nevěděla co si mám myslet o Sebbym. Jestli je ten divný kluk z bandy buzíků a nebo ten kluk starající se o vše živé. Fakt jsem v tom měla zmatek.

K večeři jsem udělala asijskou kuchyni. Našla jsem si pár receptů na internetu a myslím, že se mi to docela i povedlo.
Všichni si to moc pochvalovali. Byli odpočatí a plní života. Ani jsem se nemusela ptát kde byli. Hned mi došlo, že byli v horkých pramenech a že si to náramně užili. Sebbymu jsem dala pod talíř papírek se vzkazem, že budu čekat na molu.

Na sobě jsem měla džínový šaty a na nohou sandálky. U kraje moře jsem si boty sundala a držela jsem je v ruce. Kopala jsem nohama do vody, která byla dost příjemná. Došla jsem až k molu. Na konci mola jsem si sedla a koukala jsem se do dálky. Nohama jsem kopala a voda pode mnou cákala. Zapadalo zrovna slunce a já obdivovala nebe zbarvené do žluté, oranžové, červené a modré barvy. Všechny do sebe, tak krásně splívaly. Byl to moc krásný pohled.

Ze zadu ke mně přistoupil Sebby. Sedl si vedle mě. Ve svitu slunce vypadal ještě líp než kdy jindy. Otočil se na mě a pak spustil, "Miluješ někoho?" Chvilku jsem nemohla dýchat překvapením. Dost dlouho jsem o tom přemýšlela, ale stále jsem nebyla schopna najít tu správnou odpověď. "Myslím, že na mém názoru nezáleží", sklopila jsem hlavu k moři, "Jsi můj dobrý přítel", zvedla jsem hlavu a usmála jsem se na něj. Asi jsem ho odpovědí zaskočila. "Já nevím koho miluji. Neumím se vyznat v mých pocitech, ale jedno vím jistě naše budoucnost bude propletená", vstala jsem a začala jsem odcházet.

Až teď mi došlo, že ty sny, co se mi tehdy zdáli, mi říkali budoucnost.

Další den jsme letěli domů. Nic mi neříkal a vyhejbal se mi. *Asi ho má odpověď hodně vzala*, myslela jsem si vždycky, když jsem spatřila Sebbyho. Do konce prázdnin jsem ho pak už neviděla.

•••••
Yooosh, tady máte další dílek. Uvidím jak na tom budu se školou jestli budu přidávat nebo ne. Omlovám se za případné chybičky. A moc vám všem děkuji za všechny shlédnutí, vote a komentáře vždycky to potěší

-Yui