Yunīku

Amerika 1.část

Sebby

-O tři měsíce později

Dneska bude to vyhlašování té debilní soutěže do Ameriky na tu praxi. Samozřejmě, že se neumístí nikdo, kdo si to zaslouží. Pojedou ti, kteří si to zaplatili. Tak funguje tenhle svět. Nic se nezačne točit bez penězí.

,,A ze třídy 1.E to budou: Misu Hero a Yui Kurono!" Začal se ozývat ohromný potlesk a hulákání. Byl jsem rád za ně. I když bych radši jel já s Yui než aby s ní jel Misu, ale ten debil si to zaslouží. Je to šprt. On sám to nepopře. Celou hodinu jim blahopřála a že je na ně ohromně pyšná. ,,Nikdy jsem u prváku neviděla tak skvělý výsledky jako letošní rok. Opravdu jste mě příjemně překvapili." Řekla všem třídní.

,,Sebastiane, mohl bys na chvilku ke mně?" Chytila mě za rameno třídní zrovna, když jsem si chtěl dojít na záchod. No co jsem měl dělat, pouze jsem přikývl a následoval ji do jejího kabinetu.

Ve vnitř si prvně urovnala nějaké papíry a pak až mi nějaký podala. Do toho si furt něco mumlala. Nerozuměl jsem ji a neslyšel, takže absolutně netuším jestli to nebylo na mě.

,,Hele ty jsi chtěl jet na tu praxi, že jo?" Divná otázka. ,,Jako každý asi, ne?" Odpověděl jsem otázkou. ,,Jenom žes byl třetí a Misu se z toho odvolal, že nemůže odjet na dva měsíce do Ameriky, tak se tě chci zeptat, jestli tam tedy pojedeš místo něj společně s Yui, ty?"

,,C-cože?! Je to pravda? Není to nějaký hodně blbý vtip?" Musel jsem se zeptat. Tohle znělo jako hodně dobrá kopie snu, který jsem měl zrovna dneska. A sakra dost přesná. Pouze zavrtěla hlavou. ,,Pokud to tak tedy je, tak bych jel opravdu moc rád." Vyslovil jsem nakonec. A až teď se koukl na ty papíry, které jsem stále držel. Je to závazná přihláška.

,,To je dobře. Pošlu ti na mail informace a odlétáte příští týden, tak se na to připravte a zítra přijď včas na hodinu. Ne jako dnes." Jo to je také pravda, že jsem trošku zaspal. Yui mě prostě nevzbudila. Odešla beze mně. To mi připomíná, že se jí chci na to zeptat. Od toho jak byla v nemocnici se náš vztah moc nezměnil. Nechci aby to mezi námi skončilo, ale být obyčejní spolubydlící také nemůžeme být.

,,A Sebastiane, nezapomeň mi donést zítra ty papíry. Potřebuji to." Ujistil jsem jí, že příjdu v čas a že donesu ty papíry a pak jsem se odebral na odchod.

Byl jsem štěstím bez sebe. Dva měsíce spolu s Yui v Americe a ke všemu za to dostanu zaplaceno. No není to ten nejlepší nápad. Třeba se tou změnou prostředí zase dáme k sobě. Né že by jsme od sebe byli, ale prostě je to s ní složitý. I se mnou...

Překvapivě na mě čekala po vyučování před školou. ,,Proč jsi mě ráno nevzbudila?" Zeptal jsem se hned, co jsem k ní došel, jinak bych byl schopný na to zapomenout. ,,No byl jsi po včerejšku dost unavený a tak jsem si řekla, že tě budit nebudu." Odpověděla stydlivě.

Pomalu jsme se rozešli od školy. Nijak jsem to nekomentoval. Myslela to dobře. Měl jsem nutkání jí chytit za ruku, ale neměl jsem na to takovou odvahu. Nejpravděpodobněji by se prostě odtáhla. Nebudu to teď riskovat.

,,Yui, bude ti vadit, když s tebou pojedu do té Ameriky já?" Ještě to určitě nevěděla. ,,Co? Blázníš?" Musel jsem vypadat smutně nebo zklamaně. Nevím. Asi bych se cítil hodně blbě kdyby mi řekla, že tam chtěla být s Misuem. Ale tahle reakce mě jak znepokojila, tak i trochu uklidnila.