Yunīku

Neústupná bolest

I když jsem věděla, že je to pravda nemohla jsem tomu uvěřit. A ke všemu jsem se chovala úplně vypatlaně. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho nepoznala.

Už se stmívalo. Bolelo mě celé tělo. Poslala jsem Amiho dólů a převlíkla jsem se. Řekl, že mě doprovodí k domu. *Prý pro jistotu. Tsss. Jako kdyby jsem se o sebe nedokázala postarat*, pomyslela jsem si. Ušklíbl se a seskočil dólů. Oblíkla jsem se do špinavého a od krve umazaného oblečení, protože pod dekou jsem byla jenom v kraťasech a v podprsence. Zrovna jsem nic jiného neměla. Hold smůla. Popadla jsem malou tašku, do které jsem ještě předtím položila ten dopis. Tentokrát jsem slezla a neseskakovala jsem.

Bylo kolem pátý, když začala být docela zima, tak měla jsem jen tričko a kraťasy. "Na půjč si moji mikinu", řekl Ami a podával mi svoji mikinu. Trošku se červenal. "Ne to je v pořádku. Já to zvládnu", odmítla jsem ho i když mi byla hrozná kosa a hrozně mě pálili ty rány, které jsem měla na rukou i když byly obvázané obvazem. Ale on se většinou nenechal přesvědčit a vždycky vyhrál. Dal mi ji přes ramena a odběhl mi koupit pití. Za pár minut se vrátil s jablečným džusem. "Děkuju", řekla jsem potichu. "Co že jsi tak sklíčená?", zeptal se potom co jsme se dali zase do pohybu. "Ále nic. Jenom přemýšlím. Hele a co tu vlastně dělal Misu?", zeptala jsem se, tak trochu s utrápeným výrazem. Nic neříkal. Koukal se na oblohu před sebou.

Najednou se nebe vyjasnilo. Na to, že bylo teprve půl šestý byla docela tma. Za temnými mraky se objevilo nádherné noční nebe. Spadla hvězda. "Začíná něco nového", řekl Ami a shlédl ke mě a zazubil se, "Pojď nebo přijdu pozdě". Rychle jsme se rozeběhli. Za chviličku jsme byli u mého baráku. Vrátila jsem mu mikinu a popřála dobrou noc.

Všude v domě byla tma. Na skříňce v hale byl papírek s nápisem •Jeli jsme k babičce•. Nebylo tam na jak dlouho. "Aspoň mamka neuvidí jak jsem zmlácená", řekla jsem si pro sebe. Sundala jsem si boty a hned jsem šla do koupelny. Když jsem konečně ze sebe sundala špinavé oblečení a všechny obvazy, nemohla jsem uvěřit, že jsem to já. Tolik začínajících modřin a tak ošklivé rány jsem neviděla ani v knížkách, když jsem se učila na přijímačky. Dala jsem si velmi bolestivou koupel, ale nebyla jsem tam tak dlouho jako vždycky, nedalo se to snášet. Převlíkla jsem se do trošku větší bílé košile (viz. obrázek) a šla jsem si vzít něco k večeři. Když jsem přišla do kuchyně zamotala se mi trošku hlava, že jsem se jen tak tak chytla kuchyňské linky. Rozhodla jsem se, že si vezmu jenom skleničku vody. Sklenku jsem si položila na noční stolek a skočila do postele. Neměla jsem to dělat celé mé tělo hořelo bolestí.

V jedenáct jsem byla ještě vzhůru. Převalila jsem se na bok a zakoukala jsem se na můj pracovní stůl. Byla na něm hozená taška s dopisem. Až teď mi došlo, že jsem ho ještě nečetla. Rychle jsem vstala a došla ke stolu. Opatrně jsem vyndala dopis a šla jsem si sednout na balkón. Otevřela jsem obálku. Bála jsem se, ale zároveň mi to nedalo a rozložila jsem papír.

*Ahoj Yui, očekával jsem, že už nebudeš bydlet v siročinci, ale když jsme se ráno srazili dost mě to zmátlo. Jsem moc rád, že ses mi starala o Amiho. Vůbec se nezměnil a ty taky ne. Myslel jsem si, že mě nepoznáš. Ale abych řekl pravdu já jsem tě taky málem nepoznal. Už nejsi ta malá stydlivá dívenka, kterou jsem znal. Dospěla jsi, tak jako ostatní. Omlouvám se, že jsem nepřišel v lepší dobu. Nemusela bys mít, tak ošklivý rány a taky se omlouvám za to, že jsem tě slíknul bez dovolení, ale nemohl jsem tě nechat trpět.* cítila jsem se provinile. Za to, že si dělal o mě starosti. Pokračovala jsem dál v četbě, *Možná se ještě přijedu o prázdninách podívat a doufám, že to bude za lepších podmínek. Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím. Jsem tak šťastný. Kdybych na tebe teď nekoukal jak spíš a kdybych dneska nepřijel, nemohl bych vidět tvé nádherné oči, které se vždy rozzářili v mé přítomnosti. Nebudu se s tebou loučit, protože ani předtím jsem ti neřekl ahoj. Není to, že bych tě neměl rád. Já tě mám rád, ale kdybych se s tebou rozloučil znamenalo by to, že už se nemusíme nikdy potkat a proto se teď vyleč. Podepsán Misu

Vzhlédla jsem od dopisu k nočnímu nebi a začala jsem brečet. Byla jsem tak šťastná, že mě má furt rád. Byly to slzy štěstí. Měla jsem pocit, že se teď Misu taky kouká na nebe. Byl to sice jen pocit, ale byl příjemný a uklidňoval mě. Seděla jsem tam ještě dlouho. Přemýšlela jsem. Potom jsem si šla lehnout a usla jsem.

Zdál se mi sen. Už jsem dlouho neměla sen a nebo jsem si je nepamatovala. Byla jsem u moře. Na sobě jsem měla bílé plavky s modrýma mašlema na krajích. Hrála jsem si se sourozencema. Rodiče byli s námi a užívali jsme si to. Nikdo nepracoval. Potom jsem šla večer zpátky k moři. Na sobě jsem měla džínové šaty a v rukou jsem si držela boty. Šla jsem u kraje moře a cákala jsem vodou, která se mi odrážela u nohou. Došla jsem až k molu. Na konci mola jsem si sedla a koukala jsem se do dálky. Cákala jsem nohama o vodu. Na někoho jsem čekala, ale na koho. Pak jsem se zakoukala na zapadající slunce. Ze zadu ke mě přistoupil kluk. Černovlásek s černýma očima. Sedl si vedle mě. Slunce mi zaslepovalo celou jeho tvář. Všimla jsem si jen tich očí. Otočil se na mě a pak řekl, "Miluješ někoho?". Dost mě to zarazilo. Štvalo mě nejvíc na tom jenom to, že jsem mu neviděla do tváře. Aniž bych něco chtěla říct, promluvila jsem, "No myslím, že na mém názoru nezáleží", řekla jsem a sklopila jsem hlavu k moři. Bylo mi to divné. Tohle bych já opravdu nikdy neřekla. "Jsi můj dobrý kamarád", řekla jsem a usmála jsem se na něj.

V ten okamžik jsem se probudila. Jako z noční můry. "Kamarád", vykřikla jsem dost hlasitě. "Já nemám přátele", vyhrkla jsem. Měla jsem jenom kluky, ale to byla spíš moje rodina než kamarádi. Vždycky jsem je brala jako bráchy. Bráchové, kteří mě ochraňovali a starali se o mě. Chybí mi ty léta, kdy jsme všichni byli malý a nemuseli jsme se o nic starat. Zvedla jsem se z postele a došla jsem k oknu. Venku krásně svítilo sluníčko. Roztáhla jsem žaluzie a potom jsem se šla převléct. Vzala jsem si tepláky a tričko a udělala jsem si ranní higienu. Došla jsem dólů do kuchyně a udělala jsem si chleba obalovaný ve vajíčku. Měla jsem to hotový hned. Když jsem se nasnídala umyla a uklidila jsem po sobě nádobí a vyrazila jsem nahoru do pokoje. Zapla jsem si notebook a začala jsem se koukat na nějaký nový anime. Měli stejný problém jako já. Nemohli si najít přátelé. Koukla jsem se na první dva díly a pak jsem se rozhodla, že půjdu za Amim mu pomáhat v siročinci. Uklidila jsem si ještě v pokoji. Dala jsem si nové obvazy na rány, potom jsem popadla tašku a mikinu a vyrazila jsem přes ulici a kousek k siročinci.

•••••
Yoosh, dopsala jsem další dílek. Omlouvám se za případné chyby v textu. Většinou to vždy píšu večer. Tak a už se těším na další dílek. Na obrázku je Yui v bílé košili.

-Yui