Yunīku

Sebastian

"C-co tu děláš?", vykoktala jsem. "Já tu bydlím a ty jsi tu na návštěvě", šíleně se usmál a pak nasadil kamený výraz. "Takže vy se už znáte", řekl táta. "Jo. Chodil do béčka a já do áčka", nandala jsem si trochu salátu. Vždy jsem milovala saláty. "Dělal jsem ho s láskou", zašeptal mi do ucha. *Tak a můj pohár trpělivosti přetekl. Myslela jsem, že ho zabiju. A ke všemu s nim budu chodit do třídy*, zuřila jsem v duchu. "My jdeme skákat", ozvali se Aya a Usagi a hned se k nim přidali i Yukine a Rika. "Zumi ukážeme našim hostům náš nový rybníček", řekl Chō a všichni dospělí začali vstávat. *Ne nechoďte prosím. Nenechávejte mě tady*, prosila jsem, ale marně. "Yui seznam se trochu víc se Sebbym. Přece spolu budete chodit do třídy", řekl táta a doběhl za ostatními. "Vypadáš dost zmláceně", řekla jsem bez toho aniž bych nad tím přemýšlela. "Do toho ti nic není", řekl a začal uklízet špinavý nádobí. Začala jsem mu pomáhat. "To nemusíš", řekl aniž by se na mě koukl. "Mě to nevadí", zašklebila jsem se na něj. "Pojď za mnou, odnést to do kuchyně", řekl a mířil směr kuchyň. "Celý váš barák vypadá jako ten náš", řekla jsem, když jsem mu podávala nádobí. "Hmmm" *Je divnej. Nejen, že je to hrozný úchyl, ale je to i magor*, pomyslela jsem si.

Vzal čokoládovou polevu a začal ji natírat na ještě nedokončený dort. "Nechceš, abych ti pomohla", zeptala jsem se ze slušnosti, ale vůbec jsem mu nechtěla pomoct. "Můžeš mi podat támhle to", ukázal na další plech. "Proč tolik?", ptala jsem se ho, když jsem mu to podala. "Zítra to dám dětem do siročince", řekl a tak trošku se hřejivě usmál. *Chvilkama byl fakt milej. Ne, ne, ne blbost. Je to ten debil, který mě tak nechutně zmrzačil*, hned jsem se snažila vyhnat tu myšlenku z hlavy. Něco tam dělal na tom dortu. Vzal struhadlo a kousky čokolády nastrouhal na polevu. "Páni, to je jako kdyby jsi byl nějaký profesionální kuchař", žhasla jsem nad jeho vynalézavostí. "To nic není. Jenom mám rád dokonalost", vůbec nevypadal jako ten kluk, který mě napadl u Hani. "Hej Sebby máte už ten dort?!", zakřičel do domu pan Chō. "Jo už jdeme!", zakřičel jako odpověď a vzal ten méně zdekorovaný než ten druhý. *Bylo to tak milý. Nenene zase špatná myšlenka.* "Tý jo. Ten vypadá dobře", žhasla moje mamky. "Dětska dort je na stole", zakřičela paní Zumi na ostatní, aby šli ke stolu. Sebby všem položil na talířek kus dortu a ještě to dozdobil jahůdkou. "Yui sundej si tu mikinu. Vždyť je teplo", řekla mamka. "No, mami mě je akorát", řekla jsem i když mi bylo šílený vedro. "Sundej si ji", řekl táta a zatvářil se přísně. Což ve většině případů znamená •Už to není sranda•. "Fajn, fajn. Jdu si ji dát do haly", zvedla jsem se a zamířila jsem do haly. *Co mám dělat? Mamka je hrozně všímavá určitě si toho hned všimne. Achhhhh hold si něco vymyslím*, sundala jsem si ji a pověsila ji. Teď už jsem na sobě měla jenom tílko. "No vidíš, že to jde...

Jak to vypadáš? Co to máš na těch rukou?", divil se táta. Najednou se na mě otočil i Sebby a když uviděl, co mám ještě na rukou otočil se hned zpátky. *Hrozně nenápadný*, pomyslela jsem si. "Nó víš, jak jste byli u babičky, tak jsem vytírala schody a tak trochu jsem na nich uklouzla a zkutálela jsem se dólů", řekla jsem. "No příště musíš opatrněji", řekla Zumi a všichni se pustil do dortu. "A nechcete tu přespat? Místa je tu dost", zeptal se pan Chō. *Ne, ne, ne, ne, ne, to nepřežiju. Prostě nemůžeme.* "Pokuď vám tu nebudeme překážet, tak tu klidně zůstaneme", řekl táta. "Dobře, tak prosímtě Sebby ukliď nádobí a já mezi tím rozhodnu kde kdo bude spát", řekl pan Chō. "Já ti zase pomůžu", řekla jsem, když se všichni vypařili. "Promiň", řekl potichu. "Co jsi říkal? Neslyšela jsem tě přes to cinkání příborů", opravdu jsem ho neslyšela. "Omlouvám se ti za tu sobotu, já se ti fakt omlouvám. Nevím, co mě to posedlo. Když takovou holku jako jsi ty jsem ještě neviděl", čím dál víc ubíral na hlasitosti až jsem mu poslední větu vůbec nerozuměla, ale i tak jsem měla kapánek rudý tváře. Najednou položil nádobí a udělal takovou tu malou omluvnou poklonu. "Dobře, dobře dělej zvedej se. Přijímám tvoji omluvu", řekla jsem, aby se narovnal. Potom se narovnal a začal odnášet nádobí do kuchyně.

Najednou se v kuchyni objevil pan Chō. "Po domluvě jsme se domluvili, že Yui-chan bude spát u tebe v pokoji", řekl a odešel. *Děláte si srandu. Já a on v jedný místnosti. Víc jak pět hodin. To nepřežiju.* Mé podvědomí se už zhroutilo. "Budeš spát v mý posteli a já na madraci na zemi", řekl, tak chladně až mi prošel mráz po zádech. Vyrazil nahoru po schodech a já zůstala stát na jednom místě, "Tak jdeš už!", zakřičel ze zhora. "Jo už jdu", řekla jsem, když mi došlo vše co se teď stalo a mé myšlenky se srovnali.

Když jsem vyběhla schody ten barák vypadal ještě větší než předtím. "Tak tady je můj pokoj. Mám rád čisto a uklizeno, tak se moc nediv", řekl a trošku se na mě zazubil. Vešli jsme do tmavé místnosti *Proboha proč musí mít všichni kluci zatáhnutý rolety, takže v těch pokojích je hrozná tma. Vždycky to ve mě zbudí nejistotu* Najednou mě zatáhl za ruku. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale držel mě dost silně. Nešlo to. Nechtěla jsem křičet, abych nezničila přátelství našich rodičů, ale fakt jsem ho už nechtěla vidět. "Po...", dal mi ruku na pusu. *No tak to je ještě lepší* Konečně jsme zastavili. *To má tak velký pokoj* pomyslela jsem si. Přistoupil ke mně blíž, "Hlavně potichu", zašeptal mi do ucha. Byla jsem úplně vystrašená. *Proboha co chce dělat?*

Povytáhl kapánek rolety. Na parapetě u jeho okna bylo ptačí hnízdo. Byli tam tři malý vajíčka. Najednou se začalo klubat jedno. Byla to bílá holubička. Poznala jsem to podle velikosti a barvy vajíčka. Byla rozkošná.

Stále jsme se drželi za ruce a koukali na malou holubici. Otočila jsem se na něj. Dost mile se usmíval. Byl do toho fakt zakoukaný. Když jsem si ho tak prohlídla, připomíná mi jednu z postav ze Shingeki no Kyojin. Levi Ackerman. Jo vypadá fakt jako on i docela charakterně. Najednou se na mě otočil a pak zpátky na klubající se vajíčko. Nic neříkal jenom mlčel. "Je to nádhera", pošeptala jsem mu, " a mohl by jsi mě už pustit." Najednou se na mě koukl a uvědomil si, že mě stále drží. Hned mě pustil a začal se červenat, ale fakt jenom trošičku. "Promiň", řekl a opřel se zase o parapet. "V pohodě", zazubila jsem se na něj.

Dost dlouho jsme tam ještě stáli a koukali jsme se na holubičku. Ostatním se moc nechtělo. Najednou se otevřeli dveře, kde stál můj táta. Pohybem ruky mi ukázal, abych šla k němu na chodbu. "Opravdu budeš v pořádku?", zeptal se mě. Koukla jsem na nedozavřené dveře a odpověděla, "Jo budu. Neboj umím se o sebe postarat".

Když jsem se potom vrátila do pokoje Sebby usnul na parapetu. *Usnul na parapetu. Děláte si srandu. Dobře půjdu se mezi tím osprchovat* přemýšlela jsem. Vzala jsem si ručník, který mi dal táta a zamířila jsem do koupelny. Měl ji dost velkou. Ještě jsem se pro jistotu zamkla a začala jsem se slíkat.

"Promiň", ozvalo se se zabouchnutím dveří. *Ach jo, ani osprchovat se nemůžu v klidu. Naštěstí nic neviděl* Sprchu měl z neprůhledného skla, tak doufám, že nic neviděl. Vyšla jsem v pyžamu Zumi. Bylo na mě až moc odvážné, když jsem měla spát v jednom pokoji s ním. Jinak doma spím občas jenom ve spodním prádle ani to ne.

Otevřela jsem dveře od koupelny a on stál zase u parapetu a pod nosem si držel kapesník. "Úchyláku", řekla jsem mu. "Já?! Ty se máš zamikat", vzal si očividně pyžamo a vyrazil směrem ke koupelně. "Ale já jsem se zamikala", ještě jsem na něj stihla vykřiknout než za sebou zavřel dveře do koupelny. Byla jsem fakt šíleně unavená. Lehla jsem si do jeho postele a snažila jsem se ještě neusnout. Chtěla jsem, aby usnul první a já se pak nemusela bát.

Vyšel z koupelny jenom v kraťasech. Lehl si na madraci kousek od postele. "Dobrou", řekl a otočil se směrem k oknu, tedy ke mně zády. "Dobrou", odpověděla jsem mu a usla.

Spalo se mi fakt hezky. Hrozně pěkně to tam vonělo. Celou noc jsem přežila bez problémů.

•••••
Ták. Hned se omlouvám, že ho vydávám tak pozdě. Musela jsem se naučit na zítřejší písmeku z němčiny. Děkuji za všechny vote a komentáře a už se nemohu dočkat až budu zítra ve škole vymýšlet pokračování 😉 Doufám, že se vám to líbí

-Yui