Yunīku

Náhlé onemocnění

Došla jsem k docela velké budově. Prvně jsem zazvonila a ohlásila jsem jim můj příchod. Někdo z novějších dětí mi přišel otevřít. Prošla jsem velkými skleněnými dveřmi a vyšla nahoru po schodech za malým hnědovlasým klučinou. Pozdravila jsem se s vychovatelkama a šla jsem do pokoje za Amim.

Když jsem otevřela dveře dovnitř Ami seděl na posteli jen v teplácích a koukal se na okno, kterým neprocházelo denní světlo, protože měl zatáhnutý žaluzie. "Pojď dál", řekl, když se na mě otočil. Začala jsem kapánek rudnout. Stála jsem uprostřed dveří a snažila jsem se na něj necivět. Když viděl, že nejdu došel ke mě, vzal mě za ruku a zavřel dveře. Pohybem mi ukázal, abych se posadila. Už jsem nebyla tak červená, ale stále jsem cítila, že mám trošku červené tváře. Posadila jsem se na postel a koukala jsem se okolo sebe na dlouho neuklizený pokoj. Nevím čím to bylo, ale Ami byl vždycky tak čistý a upravený, ale jeho pokoj vypadal jako kdyby to nebyl jeho pokoj. Úplný opak. Ami došel ke skříni a vzal si na sebe čistý tričko. Oddychla jsem si. Trošku hodně mě to znervózňovalo, když neměl tričko.

"Co tvoje zranění", řekl a posadil se vedle mě. Zase jsem se kapánek začervenala, "No stále to bolí, ale už to není tak hrozný jako včera", zazubila jsem se na něj. Oplatil mi to úšklebkem. "Hepčík", kýchl Ami a běžel si pro kapesník. "Nazdravý", řekla jsem mu a koukala jsem se na něj trošku udiveně, "Nenastydl jsi včera? Byla docela zima." Vysmrkal se do kapesníku, který pak následně vyhodil do koše. Sedl si zase vedle mě, teprve teď jsem si všimla jak má červené oči a že mu není dvakrát nejlépe. "Možná menší viróza. Nic to není hned budu zdravý", řekl.

Chtěl vstát, ale zase spadl do postele. "Necítím svoje nohy", řekl a položil si hlavu na mé rameno. Začala jsem se červenat, "Musíš ležet a odpočívat", řekla jsem kapánek výhružně. Najednou spadl na mé nohy. Trošku to zabolelo i když nohy jsem neměla až tak moc zraněný. Šáhla jsem mu na hlavu a hned jsem poznala, že má vysokou horečku. Sundala jsem ho z mých nohou a položila jsem ho na postel. Přikryla jsem ho a šla jsem si promluvit s vychovatelkou. Řekla mi, že mají momentálně málo zaměstnanců, jestli bych se o něj nemohla postarat já. Trošku mě to udivilo, ale byl na tom špatně a nemohla jsem ho tam takhle nechat. Dostala jsem sadu klíčů, abych se mohla pohybovat všude. Hned jsem skočila jakoby na ošetřovnu.

Když jsem byla malá tak tu nic takového neměli. Vzala jsem kýbl s vodou, pak nějaké obklady a vyrazila jsem k Amimu do pokoje. Když jsem otevřela dveře, seděl na posteli a neměl zase tričko. "Když mám tričko nemůžu spát", řekl jako výmluvu a zašklebil se na mě. Hold co jsem měla dělat. Zavřela jsem dveře, "Budu se o tebe teď starat", zazubila jsem se na něj. Sedla jsem si vedle něj a na čelo jsem mu položila studený obklad. Potom jsem se od něj odvrátila, "Máš teď sám pro sebe pokoj." Nevypadal, že bych ho nějak zaskočila. Otočil se čelem k oknu a lehl si, "Neměli nikoho stejně starýho a nechtěli ke mě dávat malé děti." Trošičku zesmutněl. Chtěla jsem ho rozveselit, ale to většinou dělali právě, že oni dva. "To byl náš pokoj. Viď?" zeptala jsem se, abych přerušila to trapný ticho. "Hmmm", odpověděl a zívl. Potom se otočil zase na mě. Chvilku se na mě díval. Byla jsem zády, tak si nejsem moc jistá jestli se koukal, ale rozhodně se natočil ke mě. Vzal pramínek mých dlouhých blonďatých vlásů a pak si k nim přičichl. "Voní úplně stejně jako když si byla menší", řekl a usmál se na mě. Začala jsem se červenat. Nechtěla jsem se na něj kouknout, ale i tak jsem se na něj otočila.

Vypadal jako kdyby nad něčím dost usilovně přemýšlel. Byl roztomilý. "Vybavuji si den, když si jednou přišla k nám s tím, že by jsi chtěla postavit domeček na stromě, jako naší základnu. Misu hned souhlasil. Na sobě jsi měla modré šaty. Měla jsi dva culíky a mašle na gumičkách (viz. obrázek). Ten den jsi se krásně usmívala. Našli jsme strom a asi měsíc jsme na něm stavěli náš společný bunkr. Potom jsme ho ještě líp zamaskovali, aby nás nikdo nenašel. Asi po týdnu, co jsme tam chodili jsme se rozhodli, že tam přespíme. Vzali jsme si tam deky a polštáře a spali jsme tam. Byla si mezi námi. Já jsem se na tebe snad celou tu dobu koukal. Byla jsi hrozně roztomilá, ale byla jsi otočená na Misua. Já jsem jenom viděl tvé záda. Ten večer si voněla úplně stejně jako dnes", řekl a zazubil se na mě. "J-jak to, že si to pamatuješ?", dokonce jsem se údivem zakoktala. Nic neříkal jenom měl zavřený oči. Pohladila jsem ho po jeho hnědých vlasech a chtěla jsem mu dojít pro oběd.