Yunīku

Nový začátek

"Volej záchranku! A rychle!", popadla Isabel do náručí a položila ji na gauč. "Vydrž miláčku. Vydrž. Neboj se, Misu se o tebe postará", šeptala. "Misu jak dlouho jim to bude trvat!", křičela. "Už jsou na cestě. Dělají co mohou. Zatím se na to kouknu", řekl jsem a klekl jsem si vedle gauče. Odhrnul jsem jí tričko a uviděl jsem hrozně nateklé břicho. Docela dlouho mi trvalo než jsem nahmatal to co jsem potřeboval. Obvázal jsem ji ránu na ruce a vzal ji do náruče. Sanitka právě přijela před barák. Rychle jsem jim ji předal a naskočil k nim. Mamka prý pojede autem za námi.

"Je to jen moje chyba. Nehlídala jsem ji", vzlykala nahlas moje nevlastní mamka. "Ale pšššš... Není to tvoje chyba", snažil jsem se ji uklidnit. "Kdyby se nepořezala o nůž, když mi pomáhala v kuchyni, nedostala by ten záchvat", svalila se s brekem do mého náručí. "Hele Misu, vrátíš se do rodné země. Tady v Austrálii nejsou dobří lékaři, kteří by dokázali vyléčit Isabel. Začneš chodit na střední. Na doktora. Vše už je zařízené. Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale ani jeden jsme to nestíhali. Ale nastoupíš až později. Já musím zařídit ještě nějaké věci a ty budeš s ní tady a pak vás převezou", řekla a šla si pro kávu. Nenechala mě nic říct. Nechtěl jsem odmlouvat, ale tohle byl trošku šok.

Seděli jsme tam ještě dost dlouho. V sobě jsme oba měli aspoň čtyři kávy z automatu. Když se otevřeli dveře a z nich vyšel chlápek v celém bílém. Na ústech měl roužku a právě teď si sundaval rukavice, které byly trošku od krve. "Jak je na tom?", přiběhla k němu mamka. "Je stabilizovaná a právě ji vezou na jipku", řekl doktor a koukl se na mě. "Pojď se mnou", řekl a já neváhal a šel za ním. "Počkej tady", ještě jsem při odchodu řekl mamce.

"Říká se to velmi špatně, ale...", začal mi říkat, když jsme došli před pokoj, "... je na tom fakt špatně. Jestli do deseti let nenajdeme dárce bude mít hrozné bolesti a už takhle na tom není dvakrát nejlíp. Určitě si říkáš, že deset let je dost, ale nevěřil bys jak rychle to uteče. Tvoje mamka říkala něco o tom, že se budete stěhovat znova do Evropy. Měl bys začít hledat dárce", dořekl a pustil mě k ní do pokoje.

Byla bílá a hubená, do nosu měla daný trubičky s kyslíkem a v rukou kapačku a krev. "Při operaci stratila dost krve", dodal doktor. "Chvilku tě tu nechám. Promluvím si s vaší matkou a potom ji za tebou pošlu", odešel a já zůstal v pokoji sám s nemohoucí Isabel. "Achhh... Co budu dělat?", sklopil jsem hlavu, když jsem si sedl. Najednou mě pohladila maličká ručička po mých blonďatých vlasech. Okamžitě jsem chytil její ručičku. "Nenamáhej se. Jsi po operaci. Ještě spi", řekl jsem trošku polekaně. "Ale já nechci", zašeptala jemným hláskem. "Nechci být zase v této celi. Všude je bílá a nikdo se neraduje", mluvila potichounku, ale dost smutně.

Do pokoje přišla mamka s doktorem. Nevypadala moc nadšeně. Sedla si vedle mě. "Jak je ti?", ptala se dost roztřeseným hláskem. "Už mi bylo i líp", snažila se o úsměv. "Jestli vám to nevadí budu vás muset už odsať vyhodit", podotkl doktor. "Ale může tu zůstat Misu? Aspoň než usnu", snažila se Isabel. "Tak tedy dobře. Když ti to prospěje, tak mi to nevadí", řekl doktor a s mamkou odešli ven z pokoje.

Kvůli Isabelininý nemoci se naši rodiče mohou přetrhnout. Prácují od rána až do noci. Skoro je nevídám. Když mi bylo patnáct, tak místo oslavy jsem si hledal brigádu, abych byl nějak platný pro rodinu, která se mě ujala. Chtěl jsem jít na doktora, abych mohl pomoct Isabel. A teď se dokonce budu stěhovat za mým opravdovým bráškou a za kamarádkou z dětství. Vždycky byla jako moje mladší sestřička, kterou jsem musel neustále ochraňovat a to je ve skutečnosti stejně stará jak já. Krásné dětství. Dost často se mi o ní zdá. Skoro vždycky mě někam vedla a usmívala se. Ale místo ní, teď musím chránit Isabel.

Už pomalu, ale jistě končil srpen a začínalo září a já jsem byl v nemocnici se svoji sestřičkou. "Hele Misu za dva týdny ti bude sedmnáct, co by jsi chtěl k narozeninám?", zeptala se Isabel. Už nevypadala, tak strašně jako předtím. Stále měla trubičky s kyslíkem, ale už vypadala zdravější. "Já nic nepotřebuju", řekl jsem zdvořile. "Tak já ti udělám náramek, ale dám ti ho ještě před tím než pojedete se školou na ten nějaký seznamovací výlet", ušklíbla se na mě a já jí ten úšklebek hned oplatil.

~~~

"Sakra!!! Přijdu pozdě do školy", vykřikla jsem a rychle vyskočila z postele. Oblíkla jsem si oblečení, které jsem si připravila předchozí den, popadla jsem aktovku, kterou jsem taky měla připravenou, hodila jsem do ní svačinu i se snídaní a běžela jsem na vlak. Do aktovky jsem si ještě stihla hodit hřeben a něco málo na obličej, abych neudělala špatný dojem. Jela jsem vlakem, který zrovna přijel na nádraží. Ve vlaku jsem se učesala a taky nalíčila. Byla jsem šíleně vynervovaná, protože jsem nechtěla přijít pozdě.

Když jsem přiběhla ke škole, nestihla jsem si ji ani pořádně prohlédnou. Našla jsem svoji skříňku, bleskurychle jsem se přezula a hledala jsem moji třídu. Právě zazvonilo a já objevila konečně moji třídu. Před dveřmi stála dost mladá učitelka s krátkými hnědými vlasy. Byla dost nervózní. Očividně se povzbuzovala. "Dobrý den", řekla jsem, když jsem se přiblížila. "Tak pojď a příště přijď na čas", řekla a vešly jsme do třídy. "Dobrý den žáci, posaďte se", řekla jako kdyby učila už několik let. Ta nervozita na ní nebyla vůbec vidět. "A ty se posaď támhle do předposlední lavice", ukázala na lavici u okna. Za mnou bylo ještě jedno místo volné. *Asi ještě někdo přijde pozdě*, byla jsem tak trochu ráda, že nejsem jediná.

"Milý žáci jmenuji se Risa Širane a budu vaše třídní. Pro dnešek jsou po celé škole připraveny pro vás různé stanoviště, aby jsme zjistili vaše dovednosti a podle toho by jsme měli určit do jakých skupin půjdete a co se budete přednostněji učit. Takhle jste všichni kromě jednoho kluka, který pojede s námi až na adapťák. Teď vám rozdám každému papíry ohledně adapťáku. Pojede se do hor a budeme tam mít naplánovaný program, takže se nebojte, že by jste se nudili", říkala při rozdávání papírů. Nebylo to až tak drahý. Kecala dál ohledně tohoto tématu, takže jsem se konečně mohla kouknout po třídě, jak vlastně vypadají mí spolužáci. Bylo tam docela dost kluků a holek byla asi čtvrťka. Přišly mi dost nafoukané a divné. Kluci vypadali, že budou v pohodě. Občas se tam objevil nějaký chytrák s brejličkama, ale ty mi nevadili. Spíš mi vadil jeden pohled holky, která neměla na sobě jiný kus oblečení než růžový a nehorázně svůdný. Kluci vedle ní se jí koukali celou dobu do výstřihu.

Najednou mi na lavici přistál papírek. •Co tě zdrželo?• bylo na papírku. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kdo to hodil, ale nikoho podezřelého jsem nenašla, tak jsem si papírek složila do penálu a začala jsem zase vnímat učitelku, jak kecá něco o bezpečnosti.

•••••
Yooosh, tady máte další dílek. Doufám, že se všem líbil a moc děkuji za všechny shlédnutí, vote a komenty. Na obrázku je Isabel

-Yui