Yunīku

Moře

Ráno mě probudila sluneční záře. Hned u snídaně jsem dostala sprda, že co jsem dělala včera večer. Vymyslela jsem si úplnou blbost, ale zabralo to. "Yui prosímtě dojdi pro Sebbyho, děkuji", požádala mě Zumi. Hned jsem si uklidila po sobě nádobí a šla jsem k němu do pokoje.

"Ťuk, ťuk", pro jistotu jsem zaklepala. "Můžeš", ozval se hlas zevnitř. Vešla jsem. Koukal se na mě. "Děkuji ti, že jsi mě včera hledal", řekla jsem tichým hlasem. "Nó to Aya mě požádala, abych tě šel hledat, že jsi nějak utekla a že jsi se ještě nevrátila", řekl s úšklebkem. "A jak jsi mě našel?", zajmalo mě. "Šel jsem za stopami v písku a potom v lese jsem to taky nějak poznal, ale dost jsi mě tam vyděsila, když jsi tam jen tak ležela. To už prosímtě nedělej", řekl a dal mi ruce na ramena jako znamení, že to myslí opravdu vážně. "Dobře, ale teď je dole snídaně a máš tam jít", řekla jsem mu a odešla jsem do svého pokoje.

Převlíkla jsem se do bílých plavek s modrýma mašlema (viz. obrázek). Když všichni dosnídali, vydali jsme se k moři. Chvilku jsem se jenom slůnila, ale potom jsem si házela s Ayou, Yukinem, Isagim a Sebbym s míčem. Potom to přešlo ve vodní bitvu. Všichni jsme se stříkali a házeli jsme se do studené vody. Potom jsme všichni soutěžili o to, kdo postaví nejlepší hrad z písku. Podle vybrané poroty (rodiče) hlavní cenu vyhrála Rika. Postavila obrovský písečný palác. Měla tam dost malých keříků a stromků i dokonce fontánku. Opravdu si tu cenu zasloužila. Byla opravdu šťastná a vypadala, že se jí líbí být středem pozornosti.

K obědu jsme měli těstoviny a po obědu jsme jeli do centra. Rozdělili jsme se a já skončila se Sebbym. "Kam chceš jít?", zeptala jsem se ho. "Já? Spíš ty", vyjekl. Nevěděla jsem kam ho vzít. "Fajn", popadla jsem ho za ruku a zatáhla ho do nejbližšího obchodu s oblečením, který jsem viděla. Ceny byly docela přijatelné, ale zázrak to nebyl. "Hele tohle by ti slušelo", řekl a v ruce držel tmavě modré triko se zády z krajek. Bylo fakt pěkný. "Já ti ho koupím", řekl a rozešel se k pokladnám. "A-ale počkej. Já ho nepotřebuju", řekla jsem mu, když jsem k němu doběhla. "To je v pohodě, já totiž chci, aby jsi ho nosila. Bude ti slušet", zazubil se na mě. Trošku jsem se začala červenat.

"Nemusel si ho kupovat", řekla jsem trochu uraženě. "Ale já chtěl", smál se a zatáhl mě do obchodu s počítačovýma hrama. *Jé. Nový The Sims*, zaradovala jsem se. Když jsem chtěla odejít všimla jsem si, že něco platí. Moc jsem si ho nevšímala, šla jsem ven a tam jsem na něj počkala. "Kam jdeme teď?", ušklíbl se, "Máš ráda sladké?" "Jo mám", odpověděla jsem. "Tak pojď. Někam tě vemu", popadl mě za ruku a někam mě táhl. Přišli jsme před obrovskou restauraci. "Vypadá draze", řekla jsem potichu. "To nevadí. Platí fotřík", zatáhl mě dovnitř. Sedli jsme si k oknu. Moc lidí tam tedy nebylo. Měli jsme výhled na staré městečko a vzádu za ním bylo moře. Objednala jsem si latee a k tomu nějaký dortík. On si řekl o vodu a taky dort. Dost dlouho jsme si povídali o škole. Bude bydlet v bytě vedle mě.

Už začínalo zapadat slunce, tak jsme vyrazili na autobusovou zastávku. Když jsme byli kousek od zastávky, viděli jsme odjíždět náš autobus. Sebby mě popadl za ruku a rozběhl se. "To už nestihneme", vyvlíkla jsem se mu, protože to bylo jasné, že to už odjíždí. "A-ale....", sklopil hlavu. "A ono to už nejede?", došla jsem k ceduly, kde jsem zjistila, že to nejede. "Pojď, ať to domů stihneme než se setmí", popadl mě za ruku a šel dost rychlým krokem. Byl dost ostražitý. Prostě se choval divně. Trochu jsem se bála, co ho mohlo tak vyděsit.

Trhla jsem a zastavila jsem se. Stáli jsme na útesu a slunce právě zapadalo. "C-co děláš?!", okřikl mě. "Nikdy jsem nic tak krásného neviděla", řekla jsem dost potichu. Otočil se na mě a chtěl něco říct, ale nedokázal to. Přistoupil ke mě a opřel se o zábradlí. Oba jsme mlčeli. *Kéž bych tohle zažila ještě s pravou rodinou*, pomyslela jsem si a hlasitě jsem vzdychla. Na oblečení mi ukápla slza, ale nechtěla jsem před ním vypadat jak slaboch, tak jsem hned slzy zahnala zpátky dovnitř. "Můžeme už jít?", kouknul se na mě ještě víc vyděšeně a ustaraně než předtím. "Děje se něco?", zeptala jsem se ho. "Řeknu ti to až doma, ale teď prosímtě pojď", řekl a nabídl mi svoji ruku. Bála jsem se a tak jsem ho radši poslechla.

"Tak tady jsi",ozval se neznámý hlas. Před námi stála vysoká, mužská postava. Měl hnědé vlasy a dočervena oči zářící ve tmě. Na sobě měl tenkou černou mikinu a kraťasy. "Kssss. Drž se u mě", řekl Sebby a já jsem mu stiskla ruku. "Koho to máš s sebou? Nějakou slečinku. Vždyť ty je taky střídáš. Co, že ses tu tak dlouho neukázal?", začala se k nám přibližovat ta divná osoba. "Měl jsem nějakou práci", odpověděl Sebby a začal couvat směrem od něj. "Tak to jo a co jsi plánoval s touhle kočičkou?", řekl a zrychlil do kroku. "My jdeme domů", dost silně mě Sebby držel. "Tak to jó, já myslel, že něco jiného", už stál skoro u nás a mrknul na Sebbyho.

Najednou mě někdo ze zadu popadl, ale moc jim to nepomohlo, protože mě Sebby přitáhl k sobě. "Věříš mi?", zeptal se mě utrápeně. Koukla jsem se mu do očí a odpověděla jsem mu, "Ano, věřím ti". On se rozeběhl a skočil z útesu se mnou. Šíleně jsem se lekla. "Ty debile!! Vždyť tam jsou skály!!!", řvali na nás. "Sebby j-já..." "Ne Yui, my to přežijeme", chytl mě okolo pasu a vzal si mě nad sebe. On byl zády k moři. Nedopadli jsme až tak moc tvrdě. Chvilku jsem se rozkoukávala, cože se to vlastně teď stalo a potom jsem se vynořila.

"Sebby!!!! Sebby!!! Kde jsi?!! Ty debile neděs mě!!!", řvala jsem kolem sebe, protože nikde nikdo nebyl. Potopila jsem se a úplnou náhodou jsem ho zahlídla skoro u dna moře. Doplavala jsem k němu a vytáhla jsem ho na pláž.

Trošku jsem ho profackovala a on se pak probudil. Oba jsme byli promočený až do morku kostí. A dokonce jsme zjistili, že k našemu domu to už nemáme tak daleko. Cestou jsem se ho vyptávala na toho kluka, ale moc mi neodpovídal. Byl zamlklý a asi trošku naštvaný. Šel rychle a otáčel se neustále dozadu.

Rychle zavřel dveře od mého pokoje. Nevím co dělal potom, protože já jsem rychle vlezla do koupelny a tam jsem se převlíkla do suchého oblečení. Když jsem vyšla, byl už převlečený a čekal na mě. "Omlouvám se ti", řekl a vůbec se mi nekoukal do očí. "To nevadí. Jenom jsi mě vyděsil, když jsi skočil", řekla jsem mu a přisedla si. "Řeknu ti o tom zítra. Dobrou", řekl a odešel z mého pokoje. "Choval se dost divně", řekla jsem si nahlas a usla jsem.

Další den jsme byli v domě, protože venku pršelo. Hráli jsme všichni společně hry a povídali si. Po obědě mi Sebby vyprávěl o těch klucích z předchozího dne a o jeho dětství. Dost jsme si o sobě řekli. Dokonce jsme se i smáli a večer když se udělalo hezky, jsme si všichni zapálili oheň a u něj jsme se bavili.

•••••
Moooooc se vám všem omlouvám, že jsem nepřidávala, ale byla jsem se školou v Anglii a nestíhala jsem to. Děkuji za všechna shlédnutí. Moc mě to těší. Jdu se vrhnout hned na další díl
A ještě jednou se všem omlouvám

-Yui