Yunīku

Blbý deník

"Nemusel si, tak třísknout. Mohl si tady klidně zůstat. Moment... Já mu vlastně řekla, aby odešel. Ááááá! Je toho na mě moc! V pátek jedu do Nagoje domů", sundala jsem si sáčko a vešla na chodbu. Položila jsem tašku do pokoje a šla připravovat večeři.

Udělala jsem salát a k tomu grilovaný maso. Neměla jsem náladu dělat něco zdlouhavého a těžkého. Hned po jídle jsem ze sebe shodila propocené oblečení a šla se osprchovat. Bylo to spíš na osvěžení a smytí potu. Převlíkla jsem se do pyžama a šla do pokoje.

"Ráno jsem tu udělala bordel. Seru na to. Uklidím to potom, ale odnesu vyprat špinavý prádlo", vzala jsem oblečení z práce z mojí tašky, pak nějaký které se válelo všude okolo a odnesla jsem ho do koupelny k pračce.

"Možná bych mohla vyprat i jeho oblečení", pračka byla totiž ještě docela prázdná a nemohla jsem si dovolit plítvat. Vstala jsem od pračky a šla směr jeho pokoj. Měl dveře dokořán. Byl vidět jeho obrovský bordel.

"Vždyť měl skoro vždycky uklizeno", rozsvítila jsem světlo. Až tak velký bordel tam nebyl. Ustlala jsem postel, pozbírala skleničky...

"T-to je moje album! Co dělá tady?", vzala jsem skleničky a fotoalbum a vyšla z pokoje. Skleničky jsem odnesla do kuchyně a fotoalbum jsem si položila na stůl v obýváku, že si s ním potom promluvím o mém soukromí.

"Taky moc toho nemá", povzdechla jsem si s náručí jeho oblečení. "Ale pračku tím naplním", nebyla to moc velká kupka, ale i přes to jsem dokázala zakopnout o nohu postele.

"Jau, jau, jau. To byla šlupka. Hele tady mu spadl nějaký sešit", položila jsem barevný sešit na stůl a pozbírala oblečení. Odnesla jsem ho k pračce a potom jsem asi půl hodiny řešila jak se to zapíná. Naštěstí jsem na to přišla.

"Jé! Já mu tam nezhasla", vrátila jsem se k otevřeným dveřím. Porozhlédla jsem se po pokoji a na stole jsem uviděla sešit, který se do tohohle pokoje vůbec nehodil.

"Moment... To je přece můj sešit!", vzala jsem ho do rukou. "Proč?", začala jsem brečet. "Proč musíš být tak krutý", opřela jsem se o postel a přitiskla k sobě svůj sešit.

"Jsem doma!", ozvalo se z chodby. Chvilku tam něco dělal.

"Yui...", objevil se ve dveřích. "Promiň", pomalu šel ke mně. "Já vím, že jsem neměl chodit k tobě do pokoje bez dovolení, ale...", stál přede mnou. Ani jednou jsem se na něj nekoukla. Koukala jsem se na zemi přede mnou.

"Ale?!", zdvihla jsem hlavu k němu. Otřel mi slzy. "Promiň...", sklonil hlavu. "Na tohle obyčejné promiň nestačí!", vykřikla jsem. Objal mě. "Nedotýkej se mě!", zařvala jsem na něj. "Už se nemusíš bát samoty. Jsem s tebou", pošeptal. "Ale já se nebojím samoty! Už jsem si na ní zvykla", odhodila jsem ho. "Já jenom...", nedokázala jsem nic víc říct. Nemohu se na něj zlobit. On se o mě jenom bál. Vstala jsem z postele a odběhla do svého pokoje. Rychle jsem za sebou zamkla dveře.

"Yui! Otevři prosím", lomcoval s klikou. Byla jsem na posteli v klubíčku a brečela. "Prosím... Opravdu se ti omlouvám... Chápu každý má svá tajemství, který by nikdo neměl vědět..." "Prosím! Mlč! Řekneš mi to zítra po škole! Teď chci jenom klid!", zakřičela jsem. "Dobře", ozvalo se. "Ááááááááá!", křičela jsem a brečela. Po chvilce jsem se uklidnila a vyčerpáním usla.

S výkřikem jsem se probudila z noční můry z dětství. "To byla strašná noc", zase jsem si lehla a zachumlala do deky. "Je mi špatně", mumlala jsem. Pohled mi skončil na mém budíku. 7:15
"Proboha! Já přijdu pozdě do školy!", vyšvihla jsem se z postele, ale daleko jsem nedoběhla. U dveří se mi podlomily kolena. Skymácela jsem se k zemi. Nohy a ruce se mi třásly a dělalo se mi černo před očima.