Yunīku

Pokec s doktůrkem

Když jsme doobědvali měli jsme ještě pár minut než jsme se měli sejít s panem doktorem Menfisem. Mari šla tedy s Ayou do pokoje a povídali si. Já jsem se přehrabovala ve věcech na mém stole. Odněkaď jsem vytáhla starou fotku. Byla jsem tam já, Misu a Ami v černém oblečení. Za námi byli vidět hroby.

Ukápla mi slza. "Už to bude devět let", popotáhla jsem nos a hned si vzala kapesník a vysmrkala se.

Koukla jsem se na hodiny a rozhodla se, že už by jsme měly vyrazit.

"Mari? Můžeme jít?", vešla jsem do Ayina pokoje. Seděli tam a povídali si. "Jistě", seskočila z postele Mari a rozešla se ke mně. "Zase se někdy zastav!", zakřičela na nás Aya a Mari ji odpověděla zamávaním.

Oblékly jsme se a obuly a vyrazily naproti do siročince.

Zazvonila jsem a oni mě okamžitě pustili.

"Ahoj Yui! Promiň, ale Ami tu teď není. Dneska si nechal prodloužit vycházku, takže se vrátí až večer", přivítala mě vždy milá opatrovatelka, která nastupovala sem, když jsem byla ještě v siročinci, takže mě a kluky znala.

"Dobré poledne Eri, dneska tu nejsem kvůli Amimu, i když jsem ho chtěla vidět, ale jsem tu kvůli tady té holčičce. Mám tu mít schůzku s doktorem Menfisem", vysvětlila jsem ji důvod své návštěvy.

"Aha, tak to pojď za mnou. Doktor už na vás čeká", otočila se a my ji následovaly.

Vešli jsme do pracovny ředitele. Za stolem seděl docela pohledný muž ve středních letech v černém sáčku.

"Dobré poledne přeji. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Maxmilian Menfis a jsem zde kvůli jisté dívence", vstal z pohodlného koženého křesla a došel k nám. Napřáhl ke mně ruku na pozdrav. Podala jsem mu ji a stiskla.

"Jmenuji se Yui Kurono a tady to je Mari", ukázala jsem na malou červenovlasou dívenku vedle sebe. "Dobrý den", řekla Mari a usmála se na něj.

Eri se omluvila a nechala nás v kanceláři ředitele. Všichni jsme se posadili do kožených křesel a vzali si hrnky s čajem, které tam byli připraveny.

"Takže Mari, jak jistě už tušíš, tvá babička byla vážně nemocná a už to dál nevydržela", začal doktor Menfis a Mari na to pouze přikývla. "Nemáš nějaký příbuzný, kteří by byli ochotni si tě vzít do péče?", dívenka zavrtěla hlavou. "Víš tedy, že budeš muset zůstat tady?", přikývla. "Máš nějaké věci u babičky, které by sis přála vzít s sebou sem?", přikývla. "Chtěla by jsi tam tedy se mnou jít?", upil ze svého hrnku a upřel na ni zrak. "Ano, prosím", pošeptala dívenka. "Dobře tedy. Potřebuji od tebe jeden podpis", otočil se na mě. "Podpis? K čemu?", nechápala jsem. "Pravidla", odpověděl a podal mi papíry. Letmo jsem je přečetla. Byli tam prostě jenom blbosti ohledně toho, že byla se mnou tu dobu, co její babička ležela v nemocnici. Podepsala jsem to a on papíry schoval do své pracovní tašky.

"Yui, chtěl bych napsat do tvé školy a sdělit jim, že sis při záchraně člověka vedla ukázkově", vyslovil své přání. "Ale vždyť jsem ji nezachránila", odvrátila jsem smutný pohled. "Omyl ty jsi ji udržel při životě, to mi jsme to potom pokazili. Ty jsi ji zachránila život. Tvoje třídní je má známá. Bude se ti to určitě hodit. Napíšu ji hned jakmile se vrátím do práce, teď musím jít s Mari", dopil svůj čaj a položil hrnek zpátky na stůl. "Pojď Mari, ať jsme co nejdřív zpátky", vzal ji za ruku. "Děkujeme ti, nashle", odešli a já zůstala v kanceláři ředitele sama. Porozhlédla jsem se. Bylo tu útulno a příjemně. Na stole měl štos papírů, a protože jsem zvídávý člověk musela jsem se kouknout.

Štos papírů byl v půlce rozdělený barevným lístečkem. Nahoře byly papíry s údaji mladších dětí a papírkem je rozděloval od těch starších. Položila jsem vedle štos s mladšími dětmi a hned první papír v půlce byl spis Amiho Hera. Uchopila jsem ho a začala pročítat. Známky má pěkné, ale chování je na tom špatně. Dost poznámek. Zajmavý, že si ředitel takové věci zapisuje natož čte.

Déle jsem tam projistotu nezůstavala. Šla jsem zpátky domů. Doma jsem si následně četla knížku a také se snažila vypočítat ty šílený příklady, které nám dala. Po chvilce náročného počítání jsem se rozhodla, že se půjdu projít ven, abych si pročistila hlavu. Vzala jsem si mobil a sluchátka a vyrazila. (Samozřejmě, že jsem se oblékla, protože nebylo zrovna dvakrát nejtepleji)

Šla jsem kolem hřiště na kterém zrovna někdo hrál, tak nějak jsem to nevnímala. Sluchátka na uších a do nich mi začala hrát píseň od Wize Khalifa- See you again. Je to krásná a smutná písnička. U videa vždy na konci brečím. Prostě mi přijde smutný, že se každý rozjede jinou cestou.

"Yui!", vytrhla mě z přemýšlení ruka na mém rameni, která si mě potom i přetočila k sobě. Pouze jsem na něj vykuleně koukala s otevřenou pusou. "Dlouho jsme se neviděli", jeho úsměv mě vrátil zpátky do reality.

•••••
Dnešní přídavek je dosti krátký, ale podle všeho bych to prý měla častěji utínat, abych vás donutila se těšit na další kapitolky. Tak se vám za to omlouvám, ale mám pocit, že to čte posledních pár lidí a nebo pouze stálý čtenáři, které miluji. Posílám vám všem pusinky :*
Omlouvám se za pravopisné chyby. Jsem moc líná na to je opravovat ;)
Prosím zanechte mi tady komentář. Kdopak si myslíte, že to byl? A moc by mě potěšil jakýkoliv nápad na pokračování. Jsem teď tak trochu bezradná a na mých kapitolkách se to projevuje.
Dobře nebudu vás zdržovat svými blbými keci a nezapomínejte se usmívat

-Yui

P.S.: pokud to čtete teď, tak ať se vám zdají hezké sny >-<