Yunīku

Návštěva

Když jsem se ráno probudila zjistila jsem, že už je čtvrtek. Všude v baráku byl bordel a rodiče se mohli vrátit každou chvilkou. Vyskočila jsem z postele. Hodila jsem na sebe tílko a třičtvrťáky a snažila jsem se vše uklidit. Když jsem skoro všechno uklidila, spadla jsem zase zpátky do postele. "Co se mi vlastně dneska zdálo", řekla jsem si pro sebe a zavřela jsem oči.

Foukal silný vítr. Seděla jsem na konci mola. Bylo dost brzy ráno. Najednou jsem v dáli uviděla skákat dva krásný delfíny. Byli nádherní. Ušklíbla jsem se a začala jsem odcházet směrem k naší chatce. Hned mě přivítali všichni u snídaně. Byli tam mí rodiče a sourozenci, byla tam taky i ta druhá rodina s dvouma klukama, která jela s náma. Jeden menší ve věku Ayi a ten kluk z mola. "Dneska jedeme na výlet k vodopádům", řekl můj táta. Hned po snídani jsme vyrazili. Bylo tam pár vodopádů malých a velkých. Chvilku jsem si hrála se sourozencema a pak jsem si lehla na ručník. "Stíníš", řekla jsem, když se někdo postavil přede mě. Byl to zase ten kluk. *Já se ho snad nikdy nezbavím*, pomyslela jsem si. Sedl si vedle mě a začali si prostě povídat.

"Trošku jiný sen než obvykle", řekla jsem a šla jsem se nasnídat. Udělala jsem si rohlík s tím co jsem tam našla. Po snídani jsem doladila ještě pár nedokonalostí v domě.

Už nějakou dobu čtu novou mangu Shingeki no Kyojin. Je to dost dobrý. Na anime se kouknu někdy později. Naposledy jsem skončila, jak obři zničili podruhé hradby.

Ozvalo se odemikání dveří, což znamená, že už se vrátili od babičky. Zaklapla jsem notebook s rozečtenou mangou a spěchala jsem dólů. Když jsem běžela, všimla jsem si, že už je pět hodin. *Nó, trošku jsem se do toho zabrala*, pomyslela jsem si, když jsem běžela po schodech. Hned na mě skočili sourozenci. "Proč jsi nejela s námi?", ptal se Yuki. "Yui měla ještě něco vyřizovat v siročinci", řekla mamka. *Jak to ví. Vždyť jsem to nikomu neříkala*, ptala jsem se v duchu.

"Onee-chan!", naléhala malá Rika. "Ano Riko", usmála jsem se na ni. "Mám nového kamaráda", řekla a do ruky mi dávala malého růžového králíčka. "Jmenuje se Nisa", řekla a přimáčkla si ho k sobě. Byla kawaii.

Rodiče šli do obýváku a já jsem je vzala do mého pokoje. "Tak co u babičky?", řekla jsem směrem na Ayu. "Jo v pohodě", nezněla dvakrát nejšťasněji. "Hele Yuki a Riko běžte se kouknout do pokojíčků, jestli tam náhodou něco není", řekla jsem jim, abych si mohla promluvit Ayou. Měli tam tabulku čokolády. Vždycky jim dávám jednu, když se od někud vrátí. Když odešli, Aya se hned rozpovídala, "Táta řekl, že nikam nepojedeme", otočila se na mě. "Víš co, já si s ním promluvím", řekla jsem a objala ji. "Děkuji Onee-chan", řekla a běžela do svého pokoje.

"Právě jsme si s tebou chtěli promluvit", řekl táta, když jsem scházela schody. "Dobře", sedla jsem si naproti nim na gauč. "Ayu chce jet na nějakou tu dovolenou, ale my asi tu rodinu vůbec neznáme", spustil táta. Chtěl pokračovat, ale já jsem mu do toho skočila, "Á proto jsme k nim na zítra pozvaní. Budou grilovat", usmála jsem se na něj, "a bylo by neslušné to teď zrušit." "No dobrá tedy, tak tam půjdeme, ale jestli budou nesimpatický, tak se tam moc dlouho nezdržíme", řekl a s mamkou na sebe kývli.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"Tak pojďte ať tam nepřijdeme pozdě", zařval táta do domu. Popadla jsem tašku a skočila jsem do již plného auta. V tašce jsem měla peněženku, sluchátka a klíče. Vždy si pro jistotu beru nějaké věci.

Jeli jsme jenom chvilku. Nebydleli od nás, tak daleko. Což bylo docela dobrý. Přijeli jsme k velkému domu s velkou zahradou, trampolínou, altánkem a bazénem. Hned bylo znát, že to jsou úplný chudáci. Když jsme zaparkovali před jejich barákem, hned vyběhl sluha a pozval nás dál. "Dobrý den, pane a paní Tsubasa. V hale si odložte přebitečné věci a potom vás zavedu na terasu", řekl a popošel trochu víc do domu. Všichni jsme si vyzuli jenom boty a šli jsme za ním.

"Pane a paní přišla návštěva", řekl sluha a odstoupil, abychom mohli projít dveřmi na terasu. Šla jsem pro jistotu poslední. "Dob...", zarazil se táta při pozdravu. "Nazdar kámo, já nevěděl, že jsi zůstal v tomhle městě", řekl táta a začal se obímat s druhým mužem. "No nekecej, já taky myslel, že jste se odstěhovali", řekl velmi vysoký černovlasý muž. "Oh já bych zapoměl. Děti tohle je můj spolužák z vysoký Chō Ómi a jeho žena Zumi", představil je táta, "a tohle jsou moje děti Rika, Yukine a Aya.......
Jo a ještě Yui." Jako vždycky na mě zapomene, ale nedivím se mu. Nejsem jeho dcera, spíš mě mají jako chůvu. "Moji synové jsou zatím u sebe v pokoji. Usagi a Sebastian. Jestli chtějí děti k Usagimu do pokoje sluha je tam odvede", Chō pokývl a mí sourozenci vyrazili do Usagiho pokoje. Já jsem zůstala dóle a poslouchala jsem rozhovor dvou chlapů, kteří se neviděli pár let. Mamky si taky povídali a občas zapojili i do toho mě.

"A Yui na jakou to jdeš střední?", zeptala se Zumi. "Já jdu na doktorskou střední", odpověděla jsem ji. "Á takové štěstí, Sebby jde na psychologickou. Je to ta samá škola v městě Edo, kam jdeš ty. Prý se letos přihlásilo málo studentů, tak budou vaše třídy spojeny. To je úžasný", byla šťastná Zumi. *Tak to doufám, aby byl normální, jinak to bude úplně dokonalý*, říkala jsem si.

Najednou třískly vchodové dveře, úplně k nim jsem nedohlédla, abych viděla kdo přišel. Viděla jsem pouze siluetu vysokého kluka. Zumi se zvedla a šla se kouknout.

"Jak to vypadáš? Kde ses takhle zhřídil? Kdo ti to udělal?" , ozýval se z chodby Zumin hlas. "Ale nikdo mami", říkala ta silueta dost potichu, "prosímtě neřeš to." *Ten hlas už jsem slyšela. Ježíš já mám fakt blbou paměť*, zase jsem si říkala v duchu. "Padej se nějak upravit ať nevypadáš, tak hrozně. Přece jsem ti říkala, abys byl dneska doma, že přijde návštěva a až pujdeš dólů vem sebou i ostatní. To už bude jídlo. A pohni si!", zařvala ještě Zumi na kluka, který šel pomalým tempem po schodech.

"Omlouvám se za to", řekla Zumi, když se zpátky vrátila ke stolu. "To je v pořádku. Takový je to všude", řekl táta a upřel pohled na mě. Jako kdybych byla nějaký rváč. I když je pravda, že od tý doby co se vrátili domů nosím jenom trička s dlouhým rukávem a tepláky. Ještě furt jsou na tich rukou vidět malé náznaky boje. Nechci, aby se trápili. Počkám si až to úplně zmizí. Na oplátku jsem se na něj zazubila.

Sluha konečně donesl jídlo. Ne, že bych byla žrout, ale už jsem měla fakticky obrovský hlad. Grilovaný maso, zelenina, brambory a dost dalších věcí. "Chybí salát. Jdu ho udělat", řekl hlas za mnou než jsem se však stihla otočit už tam nikdo nestál. Po pár minutách přiběhli všichni čtyři. Hned začali jíst. "Mami můžeme jít po jídle na trampolínu?", zeptal se Usagi. "No, pokuď vám nebude špatně, tak jo. Ale ne hned po jídle", odpověděla mu Zumi. Všichni jsme se pustili do jídla. Bylo dost dobrý, abych řekla pravdu.

"Tady je ten salát", ozvalo se a vedle mě si sedl černovlasý kluk se žlutým trikem na kterém byl Spongebobem. Koukl se na mě a škodolibě se usmál. Naskočila mi husý kůže. Nedokázala jsem to říct nahlas, ale v duchu jsem řvala, *TO JSI TY!!!*

•••••
Jooosh, mám dopsán další dílek. Omlouvám se za trošku napětí a taky za případné chyby. Další dílek bude zítra večer, tak se zatím mějte. Doufám, že se vám to zatím, tak nějak líbí a různé připomínky mi můžete napsat do komentářů. Na obrázku je Sebby.

-Yui