Yunīku

2. Den v horách

Ráno jsem se zbudila hrozně brzo. Převlíkla jsem se a šla dólů do kuchyně na snídani. Byla jsem tam ještě brzy tak jsem musela počkat. Jenom jsem tam seděla a koukala na jedno a to samé místo.

"Co tu děláš takhle brzy?", položil mi někdo ruku na rameno. Hned jsem se otočila. Byl to Misu. Posadil se s úšklebkem vedle mě. "Já jsem už nemohla usnout a ty?", opětovala jsem mu úšklebek. "Hmmmm nevím. Asi jsem už taky nemohl usnout. Jo! Mám totiž už hlad", řekl a přiblížil se ke mně. Oba jsme se začali hrozně smát. Cítila jsem se jako kdybych byla zase malá. Jenom tu chybí Ami a byli bychom kompletní. "Chceš donést čaj?", zeptala jsem se ho. "Jo. Děkuji", řekl a já jsem vyrazila k automatu.

Když jsem se vrátila, tak si hrál s hnědým pleteným náramkem na ruce. "Tady to je", řekla jsem a podala mu ovocný čaj. "Díky", přestal si hrát a vzal si do rukou hrníček. "Pozor", nestihla jsem ho včas varovat, "Auuu! Je to horký", vykřikl a začali jsme se oba zase hrozně smát. "Ukáž. Máš to jenom trošku popálený, to za chvilku nebudeš cítit", položila jsem si ruce z jeho tváře zpátky na horký hrníček a foukla jsem, aby čaj rychleji vychladl.

"Hele proč se vlastně bavíš se Sebbym?", otočil se na mě Misu s vážným pohledem. "Jak to myslíš?", nepochopila jsem ho. "Nó, předtím to v lese..." "Jó, tak to už jsme si dávno vyřešili", přerušila jsem ho, protože sama na to nechci myslet. "Jak dlouho se ti hojily ty rány?", byl neodbytně starostlivý. "Nó, tak týden a půl", řekla jsem dost potichu. "To je docela krátká doba na to jak to bylo dost vážné, ale když si vzpomínám vždycky jsi měla super regenerační schopnosti", zazubil se na mě. Já mu to opětovala úšklebkem a trošku jsem upila čaje. "Ale i tak si na něj prosímtě dávej pozor. Možná ti přijde milej, ale...", nedořekl, protože ho v řeči přerušil Oliver. "Sorry, že ruším váš čajový dýchánek, ale teď musíš se mnou Misu", přiběhl k nám a odtáhl ho z jídelny.

Když jsem dopila svůj čaj, kuchařky otevřely odběrová okénka a já si nasypala do misky cereálie a zalila je mlíkem a vrátila jsem se ke stolu.

Chvilku jsem chroupala svoje cereálie a potom do jídelny přišla malá holčička. Měla dlouhý bílý vlasy a modré kukadla. Vůbec nevypadala, že patří k nám, ale už jsem ji párkrát spatřila. Vzala si taky cereálie a přisedla si vedle mě.

"Ahoj! Já jsem Rin a ráda tě poznávám. mohu si přisednout?", řekla i když vedle mě už dávno seděla. "Ahoj. Jo můžeš si vedle mě sednout", nijak moc jsem ji nevnímala. *Možná je to dcera třídní. Nene to těžko. Naše třídní je tak mladá*, přemýšlela jsem. "A tvoje jméno?", ptala se. "Ááá já jsem Yui", trošku jsem vypískla, protože jsem se ji kapánek lekla, když mě vyrušila z přemýšlení. "Hele a kolik ti je vlastně Rin?" zvědavost mi nedala. "Mě je dvanáct a tobě tak šestnáct viď", vykulila jsem na ni oči. "Hele a ty chodíš k nám do třídy", prostě mi to nedalo. "Jo, protože jsem v učivu hrozně napřed, tak jsem přeskákala několik ročníků. Nikomu to nevadí, dokonce mi většinou dávají těžší testy, abych propadla, ale já to vždycky uměla", usmála se na mě, "jenom mi nejdou fyzické věci. Na sporty a další takové ty věci nejsem šikovná. Mám to po mamce". Byla jsem dost vykulená. Nechápu jak to může dávat. Jenom jsem se na ni usmála a pokračovala jsem v snídani.

Ve dveřích se objevila další dívka. Měla trošku kratší, dost hustý hnědý vlasy a menší postavu. "Héj! Kate! Sedíme tady!", pořvávala Rin na dívku. Ta ji na pozdrav zamávala a šla si pro jídlo. Vrátila se s houskou a několika salámi a se sýrem. "Ahoj já jsem Kate, jak jsi už asi slyšela", řekla při sedání. "Yui", odpověděla jsem. "To je pěkné jméno a příjmení?", zeptala se. "Kurono" "Hmmmm", zamyslela se, "To znamená černá pláň, viď", usmála se na mě. "Ano, jak?", byla jsem překvapená. "Víš učím se totiž japonsky. Jednou se tam totiž přestěhuji. Mé příjmení je úplně obyčejné Kate White", dodala a kousla si do housky. "Hele Yui máš ráda anime?", vůbec mě nenechá dojíst ani ty blbý cereálie. "Jo, ale radši mám mangu", usmála jsem se a odešla od stolu. Byli to milé holky, ale nějak jsem jim moc nevěřila zatím.