Yunīku

Vzpomínky na minulost

Najednou jsem se zastavila a otočila. Svítilo sluníčko. Na sobě jsem měla dlouhé, bílé šaty na ramínky a řetízek, na kterém byl světle modrý kamínek ve tvaru slzy. Byl pro mě moc důležitý. Nikdy jsem ho nesundavala. Měla jsem ho od své maminky.

Ze dveří vyšel Ami se spolužákama. Rychle jsem si otřela slzy, které mi tekly štěstím, že už je konec a otočila jsem se, že už půjdu domů. Neuvědomovala jsem si, že jdou za mnou. Cestou jsem byla až moc zakoukaná do letního nebe. Najednou do mě jeden vrazil. Spadla jsem. "Co děláš?! Hej kluci viděli jste to prostě do mě vrazila. Dělej omluv se mi", řval kolem sebe. "Za co bych se ti měla omlouvat?", řekla jsem, když jsem vstala a oklepala se. "Za co? Ty se mě ptáš za co? Přece jsi do mě vrazila a kvůli tobě nevím o čem jsem mluvil", neustále řval. "Ty jsi do mě vrazil, ne já do tebe. To si pamatuj", řekla jsem a otočila jsem se, abych mohla odejít. Najednou mě popadl za ruku a nechtěl mě pustit, "Nikam nejdeš. Pujdeš s námi a budeš nám dělat společnost", zase zařval. "Fajn", vytrhla jsem se z jeho držení a rozeběhla jsem se rychle pryč. Naštěstí mám dobrou kondičku, tak pro mě nebylo těžké sprintovat delší vzdálenost, ale i tak mezi nima byli sportovci, kteří mě doháněli. Nemohla jsem se nechat chytit. Bůh ví, co by se mnou dělali.

Když jsem běžela kolem parku vzala jsem to zkratkou přes les, kterou jsem chodila v dětství. Potom jsem vyšplhala na jeden speciální strom a tam jsem se schovala. Hodně v dálce jsem slyšela jak někdo řve, "Kde je? Najděte ji! Konečně jsem si mohla oddechnout. Na tomto stromě jsem měla domeček. Byl dost dobře ukrytý. Postavila jsem ho v dětství s dětmi ze siročince, aby se mohli někde schovat. Neřekla bych, že se mi bude hodit v patnácti. Ve střeše bylo zabudované okno. Lehla jsem si na dřevěnými prkna a koukala jsem se na nebe. Dokonce jsem se tam i převlíkla do bílého, volného trička a do džínových třičtvrťáků. Udělala jsem si dva culíky a vyndala jsem si z tašky sluchátka. Asi jsem po chvilce usla.

Probudili mě až potom kroky pod mojí skrýší. Někdo hledal jak se dostat nahoru. *To je marný. Sem se nikdo nedostane*, pomyslela jsem si. Najednou se však začali otvírat dvířka vyříznutá v prknech. A když se otevřeli, tak se tam objevil Ami. "Myslel jsem si, že jsi tady, tak jsem je odvedl na druhou stranu lesa", řekl a vlezl dovnitř.
"To jsi milej", ušklíbla jsem se na něj a odložila sluchátka. "Divím se, že jsi to tu ještě našel. Myslela jsem, že od té doby, co odešel Misu...", zarazila jsem se. "Nó, to já myslel taky, ale chodil jsem sem neustále", řekl se sklíčeným výrazem. "Nevíš jak je na tom dnes?", zajmalo mě. Pouze sklopit hlavu k podlaze a nic neříkal. Na chvilku jsem se zahleděla z okna, představovala jsem si, když jsme byli malí.

Třeba jak jsme stavěli tenhle bunkr, ale když odešel Misu všichni jsme se uzavřeli do sebe. Bylo nám všechno jedno. Někteří taky odešli a proto jsme potom zbyli v siročinci já a Ami a samozřejmě další děti, ale ty jsme pak už neznali. Mě si potom vzali nějací bohatí manželé u kterých jsem doteď a Ami zůstal v siročinci.

Ami a Misu byli bratři. Misu byl jen o rok starší. V siročinci jsme nebyli hned od narození. Naše rodiny se dost dobře znaly. Naši rodiče měli společnou firmu a byli kamarádi už od dětství. Jednou v zimě jsme všichni jeli lyžovat takovým větším autem. Prostě jsme se tam vešli všichni. Naši rodiče, Ami a Misu, já a moje mladší dvě sestry. Nějak jsme dostali smyk a přežili jsme jen my tři. Ještě než mamka vydechla naposledy dala mi ten řetízek, že je v tom ukritá její duše a že mě bude ochraňovat.

Najednou jsem začala brečet. "Děje se něco?", koukal se na mě překvapeně a zároveň ustaraně Ami. "Ne v pohodě. Jenom jsem si na něco vzpomněla", řekla jsem s úsměvem a otočila jsem se na Amiho. *Snad jsem ho uklidnila* pomyslela jsem si a zakoukala jsem se na obrázky polepené na stěnách.

Jednou do siročince přišel dost slušný a dost bohatý pár s tím, že mají malou dceru, ale už nemůžou mít další dítě. Dost dlouho k nám chodili a vybírali si koho by si vzali. Potom usoudili, že by chtěli někoho, kdo by chránil jejich malou holčičku. Tehdy jí bylo asi pět a často ji brali s sebou. Ona si vybrala Misua. Byl silný, o tři roky starší, slušně vychovaný a učenlivý, prostě poslušný syn. Když nám oznámili, že si Misua odvezou, postavili jsme tenhle bunkr a schovávali jsme se tam asi měsíc. Potom Misu řekl, že to nemá cenu, že se nemůžeme schovávat furt a že nás nikdy neopustí. Když blonďák s modrýma očima odjel nikdy jsme už nezažili takovou srandu jako tehdy. Po půl roku co si Misua odvezli si vybrali mě. Bydlím naštěstí v té samé ulici jako je siročinec, ale Misu se u siročince už nikdy neukázal.

Koukla jsem se z okna. Už se stmívalo. Rychle jsem se postavila. "Ami rychle nebo budeš mít problém. Už se stmívá", vyhrkla jsem a rychle se sbalila. Než jsem si sbalila vše Ami už čekal dole pod stromem. "Pojď skákej! Chytím tě", zakřičel na mě. Nechtěla jsem, aby měl průšvih jenom kvůli mě, tak jsem tedy skočila. Nebylo to moc vysoký. Jako kdybych skákala z prvního patra panelového domu. Dopadla jsem vedle něho. Nakonec jsem nepotřebovala pomoc. Ušklíbl se na mě. Rychle jsme se rozeběhli a za chvilku jsme byli v parku. "Ještě mám čas. Je teprve pět. Doma mám být v šest", řekl a ukázal na hodiny, které byly na náměstí. "Nechceš na cestu nějaké pití?", zeptal se mě, "Támhle je automat. Stejně ti něco koupím."Ani jsem mu to nechtěla rozmlouvat, měla jsem totiž hroznou žízeň. Sedla jsem si na lavičku a koukala jsem na něj, jak přeběhl na druhou stranu ulice a došel k automatu.

Najednou se vedle mě objevila moje "bývalá" spolužačka Hana. Měla červené vlasy a červené
oči a vždy se tvářila nevině. Když chtěla nějakého kluka, skoro vždycky ho dostala. "Co ty tady princezničko?", řekla jsem a zabíjela jsem ji pohledem, ale mile jsem se na ni usmála. Koukla se na mě a řekla, "Jenom jsem přemýšlela." Zněla fakt nevině. Úplně jsem se bála co bude chtít tentokrát. "Hele Yui... *Ne nic ti nedám ani nepůjčím*, říkala jsem si v povědomí. ...ty nemáš rodiče viď?", řekla. Vypadala, že to tentokrát myslí vážně nebyla jsem si jistá, tak jsem tázavě odpověděla, "Jó? A proč tě to, tak najednou zajímá?" Zatvářila se ještě smutněji než předtím a s povzdechem řekla, "No víš. Moji rodiče se budou rozvádět a já nevím co mám dělat." Všimla jsem si jak ji stekla slza. Bylo mi ji líto. "Hele Hani, tak víš co? Já se zítra ráno u tebe zastavím a probereme to teď už musím jít domů", řekla jsem a zamávala jsem ji když jsem odbíhala na druhou stranu za Amim. Viděla jsem, že se usmála. Hned mi bylo líp.

"Nebyla to princeznička Hanička?", zeptal se Ami a při tom mi podával jablečný džus, který jsem měla nejradši. "Jo byla. Asi se její rodiče budou rozvádět, tak se u ní zítra stavím", řekla jsem a napila se. "Aha, tak to jo. Hlavně si nenech nic natlouct do hlavy, možná vypadá bezbraně, ale znáš ji", řekl dost vážně. "Dobře. Stavím se tam fakt jen na chvilku. Zítra jsem totiž chtěla skočit do siročince a vypomoct ti tam", řekla jsem a usmála jsem se. Potom mě Ami doprovodil až ke dveřím od baráku a tam jsme se rozloučili.

Ták a mám napsaný další dílek. Doufám, že se vám líbil. Na obrázku je Yui se sluchátky.