Yunīku

Levandule

"Je mi špatně", ozval se dívčí jemný šepot. "Mám hlad... Je mi zima", přitulila se víc ke mně. Trošku jsem zrychlil do kroku. Cítil jsem jak mi rudnou tváře. Stále hlasitě oddychovala. Její teplý dech jsem cítil i přez mikinu a nepromokavou bundu. "Jsi překrásná...", řekl jsem si a ještě víc zrychlil. Už jsem šel rychlo chůzí, spíš jsem už běžel. V dlaních mi stiskla bundu. "Zastav", pošeptala. Skoro jsem jí neslyšel, ale zpomalil jsem. Mé srdce bilo o závod a ona to moc dobře cítila.

"Promiň... Přidělávám ti jen problémy. Možná by jsme spolu neměli být. Ani jako přátelé...", zase jsem zrychlil. Nechtěl jsem tohle slyšet. Byli jsme už skoro u našeho domu. Nechtěl jsem, aby se cítila provinile. Všechno jsem to začal já a moje žárlivost. Ona měla jenom starost o svého kamaráda. Ukápla mi slza, ale v tomhle studeném podzimním dešti si ji mohl těžko někdo všimnout. *Změkl jsem*, usmál jsem se, protože za to mohla ona. *Normálně jsem všechny holky odkopával a ignoroval je. Ale ona byla někdo jiný. Ona je vyjímečná a vždycky bude*

Rychle jsem otevřel dveře. Vběhl jsem dovnitř a položil ji do obýváku na gauč. Vrátil jsem se, zavřel dveře a vešel do jejího pokoje pro teplou deku, ale zarazil jsem se. Její deka byla od krve. *Ale ještě ráno... možná že to dostala, ale na prostěradle to není. Tak potom musí mít někde nějakou ránu. Neměl jsem ji nechávat samotnou*, nechal jsem její deku a vzal svojí.

"Promiň, ale tvoje je od krve", pošeptal jsem a přikryl ji. Sundal jsem jí boty a tu mikinu od Sáry. Následně se zachumlala do mojí deky. *Chová se jako malý dítě. Je tak roztomilá. Ovládej se*, poplácal jsem se po tvářích a odnesl mikinu a boty na chodbu. *Říkala, že má hlad. Udělám ji polívku, protože toho moc dneska nejedla a mohlo by se jí po něčem jiném udělat špatně ještě víc*, odešel jsem do kuchyně a začal připravovat kuřecí polívčičku.

V průběhu mého vaření mi zazvonil mobil. Byla to samozřejmě Sára. Dost se vyptávala a já ji na všechno odpověděl. Jenom o tý dece jsem jí neřekl. Ještě by se trápila víc. Nechtěla to položit. Nakonec jsem se s ní rozloučil a típl jí to. Ještě mi napsala výhružnou SMSku a pak se odebrala spát.

"Otevři pusu", seděl jsem vedle gauče a natahoval k ní lžíci. "Nenechám se krmit", vytrhla mi lžíci a strčila si ji do pusy. Natahovala se na další, ale lžíce ji vypadla. Nebyla schopná ji udržet. Byla moc slabá. Vzal jsem lžíci ze země a došel do kuchyně pro novou. "Nech se nakrmit a nedělej blbosti", natahoval jsem k ní novou lžíci s polívkou. Neochotně otevřela pusu a následně s lžíci zavřela. Červenala se.

Odnesl jsem nádobí a vrátil se k ní. "Potřebuješ něco?", zeptal jsem se. "Je mi zima", pošeptala a z deky jí koukali pouze oči a vršek hlavy. *No a co já mám s tím udělat?*, chytl jsem ruměnec, protože mě napadlo, že bych ji mohl obejmout, ale okamžitě jsem to vyloučil. "Donesu ti tričko s dlouhým rukávem", vstal jsem a ona jen přikývla.

Vešel jsem do jejího pokoje. Došel jsem ke skříni a otevřel ji. Všechno bylo úhledně srovnané. Měla skoro samí trička s krátkým. Nakonec jsem našel svetr, tak jsem vzal ten. Když jsem se vrátil, byla odkrytá a v podprsence. Úplně jsem celý zrudl. *Vždyť už jsi ji viděl, tak proč tolik vyvádíš. No, ale předtím jsem si ji tak neprohlížel a taky byla tma. Je prostě úžasná*, došel jsem k ní a podal ji svetr. "Děkuji", taky se červenala. Rychle si ho oblékla a potom se zase zabalila do deky. Seděl jsem naproti ní a koukal na ni. Byla ke mně zády, ale i tak byli vidět její rudé uši.