Yunīku

Ošetřovna

"Jak jsi na tom?!", křikla na mě na chodbě Yumi. "Už to bylo lepší", usmála jsem se a zase začala kašlat. "Odneseme tě na ošetřovnu", řekl Jack. "Kluci jsou na tom hůř", vyvlíkla jsem se, ale celé tělo se mi klepalo, takže jsem skončila na zemi. "Yui!", vykřikla Yumi. "Fajn, takže tě ponesu", vzal mě Jack do náruče. I přes to, jak mi bylo blbě jsem zrudla. "Ale kluci jsou kluci! Oni jsou na to zvyklí, ale ty jsi holka!", seřvala mě jako malou holku.

"Ale musím uznat, že ta rána sedla. On to fakticky nečekal...", usmál se na mě Jack. Mě se do očí vrátily slzy. *Já ho praštila? A jo vlastně. Bylo to když jsem byla rozčílená a on se mi postavil do cesty*, uvědomila jsem si to až teď. "Ale já ho nechtěla praštit", přitiskla jsem se k němu a prsty zmáčkla jeho tričko. Slzy nechtěly přestat téct. "Furt nechápu, jak to děláš", ušklíbla se Yumi. "Co?", koukla jsem se na ni. "Potom ti to vysvětlím", ušklíbla se a otevřela dveře od ošetřovny.

"Polož ji sem", ukázala na bílou postel a začala se hrabat ve skříni. "Spolkni to", podávala mi dva prášky a sklenici vody. "Na co?", vzala jsem si to. "Tak jeden je proti stresu a ten druhý proti tomu tvému kašli", názorně ukázala na prášky, tak jsem je spolkla. "Budeš spát do velké přestávky. U učitelů tě omluvíme", posadila se vedle mě. "Ale teď si musíš odpočinout", položila jsem si hlavu na její rameno.

Rozletěli se dveře. Do ošetřovny vtrhl Sebby a měl slzy v očích, ale jenom trošičku. *Nespi! Nespi!*, napomínala jsem se. Jack si všiml, že kouká jenom na mě. Asi se o mě bál, protože se obranářsky postavil přede mě. Sebby se rozešel k nám. Odstrčil Jacka a pak se vražedně koukl na Yumi. Oba dva skončili na zemi. Sebby ještě šlápnul na Jacka, aby ho uzemnil. Nedokázala jsem nic říct natož udělat.

Přistoupil ke mně. Díval se do mých očí jako kdyby tam něco hledal, ale nedokázal to najít. "Líbali jste se?", dostal ze sebe. Byl u mě dost blízko. Ve mě hrklo. *J-jak? Vždyť já to nikomu neřekla a myslím, že Misu by to taky neřekl...*, z přemýšlení mě vytrhl. Začal se mnou třást. "Tak jo nebo ne?!", vykřikl na mě. "Hej Sebby!", ozval se ze země Jack. "Nepleť se do toho!", nekoukl se na něj jenom ho přitlačil víc k zemi. Stále se koukal do mých očí. Svůj pohled nehodlal upřít na něco jinýho. Už jsem to nevydržela. Sklopila jsem hlavu k Jackovy. "Koukej se na mě když s tebou mluvím!", vzal mě pod bradou a zvedl ji, takže jsem se zase koukala do jeho očí.

"Jo...", pošeptala jsem a odvrátila od něj pohled. Stále brečel. Na mé oblečení dopadaly jeho slzy. "Jsi hrozná", spadl na mě. On omdlel. "Sebby!", vykřikla Yumi, která se dostala zpátky na nohy. "Yui jsi v pořádku?!", křikl na mě Jack, který se s Yumi snažili schodit ho ze mě na postel. Konečně se to povedlo. Jack mě přenesl na druhou postel. "Děkuji", pošeptala jsem mu do ucha a nechala jsem se přemoci temnotou.

Zase se mi zdál ten sen s Misuem, kdy jsem ho nedokázala zachránit. Tentokrát jsem viděla víc detailů než prvně, ale i přesto to skončilo úplně stejně.

"Áááááááááá!", vyjekla jsem a prudce se posadila. Byla jsem v bílé místnosti. Celá jsem byla spocená a z očí mi tekly slzy. "Byl to jenom sen. Jenom sen", ruce jsem měla na hlavě a snažila jsem se vyhnat tuhle myšlenku z hlavy, bohužel marně.

Po dost dlouhé době utěšování mě z něho vyrušil školní zvonek. Podle hodin nad dveřmi zvonilo na velkou přestávku. Pomalu jsem se postavila, abych zjistila, jestli mě nohy unesou. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Došla jsem ke třídě. Prvně jsem váhala, ale potom jsem vešla. Očekávala jsem, že ke mně přiběhne Yumi, ale ona tam nebyla. Vlastně tam nebyl nikdo z Yunīku. Byla jsem trošku zklamaná. Došla jsem smutně na své místo a vyndala jsem si knížku od Murakamiho. (Autor dost dobrých knížek. Už jsem o něm psala)