Yunīku

Shi!

"To jsi měl říct rovnou!", v objetí jsem ho ještě víc zmáčkla a přitáhla k sobě. Na svém krku jsem cítila jeho teplý dech. Dost to lechtalo, ale nepovolila jsem objetí. "Fu", fouknul mi do ucha a já jsem se rozvalila na lavičce s nohama na něm. "To už mi nedělej", chtěla jsem se zvednout, ale on si stoupl na lavičku na čtyři. Prostě byl nade mnou.

"Copak se děje?", řekla jsem dost nervózně. Napadali mě ty nejnechutnější a hrozně pervezácký myšlenky. Celá jsem úplně zrudla. "Nic", začal se pomalu přibližovat. *Né! Já nemůžu! Jsi můj bráška! Já, já... Co mám dělat? Nechci tě stratit, ale prostě nevím, jestli je tohle správný*, křičela jsem vevnitř, ale ve skutečnosti jsem jenom civěla na to, jak se ke mě pomalu, ale jistě přibližuje.

"Hele Misu! Padá hvězda!", vykřikla jsem, když jsme se dotkli nosy. Hned se otočil. Trošku se zvedl, aby ji viděl. "Něco právě skončilo", zašeptal, když jsem se konečně posadila a on seděl na mých doplích nohách. "Jak to myslíš?", nechápala jsem tyhle věci. Když mi něco nejde, tak to prostě neřeším. "Nó jak to vysvětlit... Každá padající hvězdá znamená něco jiného. Kdyby jsi je víc zkoumala, zjistila by jsi, že každá má jiný ocásek neboli svoji dráhu. A podle ní poznáš co je to za hvězdu. To jsem se naučil v Austrálii. Nevěřila by jsi mi kolik tam je vidět hvězd", otočil se na mě a usmál.

"Tak co tedy teď skončilo?", zamyslela jsem se. "Nevím, možná teď skončilo něčí přátelství", ušklíbl se. "Co jaký? A proč?", no jo, občas beru věci dost vážně. "Kdo ví. Třeba jen proto, že jsme teď spolu", zvedl se a nabídl mi ruku. Já jsem ji ochotně přijala, ale on mě zatáhl ke svému tělu. "Nechci, aby skončilo naše přátelství", zašeptal mi do ucha a vzal si pramen mých vlasů. "To já taky nechci", opřela jsem si o něj hlavu a nechala to bejt. V dlaních jsem zmáčkla jeho tričko a nechtěla jsem se ho pustit.

"Možná by jsme už měli jít", chytl mě za ruku a nepouštěl. "Dobře", rozešli jsme se k další značce.

"Co to je? Slyšíš to?", otočila jsem se k Misuovi a trošku se na něj namáčkla. "To zní... Jako dětský pláč!", vykřikl a rozhlížel se kolem sebe. U jednoho stromu seděla malá holčička s bílými vlásky. Vypadala trošku jako Rin, ale tahle měla modrý očíčka. Rin má dorůžova.

"Copak se stalo?", přistoupili jsme k ní. "Stratila jsem svého medvídka", řekla a byla celá uplakaná. Po celém těle měla náplasti a obvazy. Na sobě měla jenom fialovou noční košilku, tak jsem jí dala Misuovu mikinu. "Pojď společně ho najdeme", řekl Misu a vzal ji do náručí. Ona mu okamžitě usla v náručí. Vypadal jako její dobrý, starší bráška. Hned jsem tuhle myšlenku odehnala, protože jsem si nechtěla vzpomínat na to, jaký to bylo když odešel. Když tak přemýšlím, vypadala jsem tak trochu jako ona.

"Misu?", zašeptala jsem. "Co je? Za chvilku by jsme měli být u konce a taky bych rád tu holku...", nedořekl, protože se otočil a spatřil to co já. Za námi asi deset metrů od nás stál vysoký chlápek s velkým kloboukem a dlouhým kabátem až na zem. Najednou vytáhl obě ruce. V jedné držel za ruku hnědýho medvídka a v druhý měl dost velkou sekeru.

"Nech ho být!", holčička vyjekla a seskočila z Misuova náručí. "Pojď ke mně nebo to tvůj přítel schytá!", vykřikl a sekeru dal k medvídkoví hlavě. Holčička se teda rozeběhla a Misu hned za ní. Když holčička stála před chlápkem Misu ji odstrčil přímo na mě a Misu potom skončil na zemi, protože ho ten chlápek prvně kopnul velkou silou, ale potom ho i nějak obráčil. Misu ležel bezhybně na zemi a já držela u sebe tu holčičku. Když se ten chlápek otočil na nás. Hodila jsem ji na záda a začala jsem utíkat co nejrychleji jak to šlo. On se hned rozeběhl za námi.

"Přestaňte mě chránit! Stejně už jsem mrtvá", vyjekla na mých zádech. "To mi je jedno...", zakopla jsem o kořen stromu. Hned jsem se postavila na nohy a chtěla jsem ji zase hodit na záda, ale nešlo to. Moje ruka prošla skrz tu její. "C-co..", udiveně jsem na ní zírala. Chlápek možná velkej, ale v tom co měl na sobě se muselo špatně běhat, takže jsme měli docela slušný náskok. "Já ti teďkon řekla, že jsem už mrtvá. Jsem duch holčičky, která spadla ze skály. Všichni, kteří tu za celou dobu co jsem duch prošli, mě vždy viděli jako stvůru a utíkali přede mnou, ale vy jste mě viděli jako holčičku a proto začínám mizet. Prosím splň mi poslední přání a to je, že chci zpátky svého medvídka", usmála se na mě. Já pouze přikývla. Chlápek k nám konečně doběhl. Vzala jsem ze země tlustou větev a v duchu jsem se uklidňovala. *Klid, klid, nic to není. To zvládneš. Když to tak řekneš prát se docela umíš a uhýbání ti jde. Stáčí vzít medvídka a můžeme utéct*