Yunīku

C-cože?!

Sebby

Prudce jsem se posadil. Probudila mě znovu noční můra. Z čela mi stékal potůček potu. Otřel jsem si ho do trička, který se válelo na stolku vedle postele. Otočil jsem se na něj a snažil se zaostřit na hodiny. Byly čtyři hodiny ráno. 

Rozhodl jsem se tedy pro rychlou sprchu a že zkusím znovu usnout, ale když jsem se nedospalý dobelhal zase do pokoje, bylo už šest. Vždyť jsem tak dlouho v té koupelně nebyl, ale čas se hold nedá zastavit. Udělal jsem si snídani a zkoukl zprávy. Ve světě pořád to samí. Pak jsem se tedy oblékl a vyrazil do školy. 

Překvapivě jsem tam byl první. Postupně tam začali chodit i ostatní a pak se najednou kolem mě udělal hlouček a vyptávali se mně, jak bylo o Vánocích, a takovýhle různý kecy. Nechápu, jak je možné, že jsem stále tak populární. 

Ve dveřích jsem zahlédl Yumi. Nešla ke mně. Ani se na mě neotočila. Už ví, že to nemá cenu. Ale mě to bylo docela líto. Její úsměv mi vždy připomínal, že je tu stále někdo, komu na mě záleží.

Najednou zazvonilo a do třídy přišla třídní. Něco mlela a pak dělala zápis do třídnice. ,,Yui Kurono dnes chybí." Řekla a já se otočil k jejímu místu. Překvapilo mě, že neseděla na svém místě, ale co mě dostalo, bylo zamávání Misua. Jako kdyby se nechumelilo, a ono venku vážně chumelilo!

Celý den byla strašná nuda. Do toho jsem musel přemýšlet, proč není ve škole. Jednu přestávku mi to nedalo a musel jsem jí zavolat, zvonilo to, ale nikdo to nebral. Víckrát jsem to nezkoušel. Nebudu zbytečně hysterčit. Co by se jí tak mohlo stát? Prostě se zdržela se svou rodinou. Zítra by měla přijít do školy.

Ale ona nepřišla. Ani další den. To už jsem to nevydžel a došel za třídní, jestli něco neví. Ta mi pouze řekla, že je omluvena na dobu neurčitou. Snažil jsem se jí dovolat, ale už byla nedostupná. Volal jsem i Aye, ale ta to taky nebrala. Vyzvídal jsem i doma, jestli něco neví, ale prý nic. 

Bál jsem se o ni. Jak to že nikdo o ní nic neví? To se prostě vypařila? Byl jsem celý týden jak na trní a když se neukázala ani další týden začínal jsem panikařit. 

V pátek jsem měl naplánovaný jet k nim a dozvědět se to tam osobně, ale jediný co mi k odjezdu zabraňovalo byla poslední hodina. Úmorná poslední hodina. Když konečně zazvonilo, samozřejmě že jsem svojí zbrklostí někoho srazil. 

,,Sebbe?" ,,Jacku? Promiň, ale spěchám." Vstal jsem ze studené podlahy a chtěl se rozejít ke skříňce, ale Jack mě zastavil. ,,Hele Sebbe, ty víš co je s Yui, že jo? Už si za ní byl?" Nechápal jsem, co to mele za nesmysly. ,,Cože?! Já o ní nic nevím. Celý dva týdny ji volám, jak jí, tak k nim do baráku. Obvolávám všechny možný lidi, ale zásadně o ní nic nikdo neví!" 

,,Ona je v nemocnici Sebbe." Řekl potichu. Vytřeštil jsem na něj oči. Nebyl jsem schopný logicky uvažovat, natož abych něco řekl. V nemocnici?! Co tam sakra dělá?! 

Musel jsem se opřít o stěnu. Rozdejchával jsem to. Nemohl jsem popadnout dech. ,,Sebbe, já myslel, že to víš. Jestli jsi chtěl za ní jet, tak tě tam odvezu já, protože takhle řídit nemůžeš." Následoval jsem ho. Musel jsem si srovnat myšlenky. Proč jsem vůbec čekal dva týdny? Měl jsem tam jet hned v pondělí, když nepřišla. 

Připadalo mi, že se čas zastavil. Ubíhal děsně pomalu a já každou minutu, ne každou sekundu myslel, že zešílím. Bál jsem se o ní. Děsně jsem se bál. Jack mlčel a pro jednou jsem ho za to měl rád. Dojeli jsme před jejich dům v Nagoji. 

Bezmyšlenkovitě jsem okamžitě vyběhl ven a začal zvonit a bušit na dveře. Otevřela mi Aya. Prvně na mě vytřeštěně koukala a pak se za mnou objevil Jack. ,,Dovezl jsem ho. Chce ji vidět." Řekl jako kdybych nestál mezi nimi, ale mě to bylo jedno. ,,Ahoj Sebby, ty... jsi to nevěděl?" Byla odtažitá, něco se děje!