Yunīku

Hraji basketball

Děkuji za 3000 shlédnutí <3 Miluji vás! ;* Opravdu jste velká podpora a vážím si toho, že to ještě někdo čte. :3

Stála jsem u branky, kterou se vcházelo na basketballové hřiště. Na osvětleném hřišti stál vysoký modrovlasý kluk a v ruce měl basketballový míč. Naproti mě stál o něco vyšší kluk než já. Byl rozpálený a koukal se na mě upřeně a trochu překvapeně.

"Copak tu děláš, takhle pozdě?", přistoupil k nám modrovlasý Alex. Opravdu si byli trochu podobní s Meiku, ale jenom trošičku. A to jsou dokonce dvojčata.

"Měla jsem už pokrk příkladů z matiky a tak jsem si šla provětrat hlavu ven", modrovlásek položil míč na zem a přikývl.

"Změnila ses", řekl a prohlížel si mě hnědovlasý modročko. "Ty taky", usmála jsem se na člověka, který byl jediný na základce se kterým se dalo bavit.

"A jak jsem se změnila?", zajmalo mě. "Máš jiné oči", přiblížil se ke mně. Cítila jsem, jak mé tváře lehce rudnou. "Co tím myslíš?" uhnula jsem pohledem. "Etoooo... víc září. Jsi šťastná," sladce se usmál.

"Dobře, tak toho nechte. Ami, musíme trénovat," přerušil to trapný ticho mezi námi modrovlásek. "Jistě," odvětil a pomalu se otáčel zpátky směrem k hřišti. "Jestli chceš můžeš si s námi zahrát taky," zašklebil se na mě Alex. Nečekala jsem to. Stála jsem tam a civěla na ně. "Tak co teda?" otočili se oba na mě a očekávali mou odpověď.

"Tak tedy dobrá," usmála jsem se a rozeběhla se k nim. Odhodila jsem svoji tašku na lavičku a doběhla k nim. Alex mi hodil míč a já se rozeběhla s driblinkem ke koši. Najednou se přede mnou objevil Ami a já uhla do prava. Napřáhla jsem se, vyskočila a dala koš.

"Bravo!" tleskal mi Alex. Nechápavě jsem se na něj otočila. "Jsi první, kdo se dostal přes Amiho," na tváři mu hrál úsměv od  jednoho ucha k druhýmu. Otočila jsem se na Amiho za mnou, stál tam a připitoměle se křenil.

"Víš Alexi, Yui se přeze mě dostala vždycky," poškrábal se na hlavě. "Cože?! Vždyť se přes tebe nedostal ani Victor a to je od nás ten nejsilnější," vykuleně kmital mezi námi pohledem.

"Stále jsi na tom skvěle jako předtím," pochválil mě. Kapánek jsem zrudla. "Vždyť jsi mě to taky učil," popadla jsem míč a chtěla střílet zase, ale míč mi vybral Alex. "Jsi zákeřná," zašklebil se. Dribloval k druhému koši měl cestu volnou. Rychle jsem se za ním rozeběhla, ale byl rychlejší.

"A ty nepozorný," slyšela jsem Amiho, který mu míč těsně u koše vzal a hodil ho tam sám.

Takhle to probíhalo snad hodinu než jsem únavou padla na lavičku. "Už nemohu," vydechla jsem. "Já taky ne," posadil se vedle mě Alex. Ami mi podal flašku s pitím. Nenuceně jsem si ji vzala a poděkovala. Po napití jsem mu ji vrátila a on se napil také. *To byl nepřímí polibek*, zrudla jsem a uhla pohledem. Cítila jsem jeho pohled na mě. Poté mu to asi došlo a lehce se usmál.

"Mám pravdu," vzhlédla jsem k němu s nechápajícím pohledem. "Změnila ses," prohlábl si vlasy a pohledem ucukl. "Stejně furt nevím jak? Mám za to, že se chovám furt stejně," koukala jsem se na své špinavé boty. Holka by neměla mít, tak špinavé boty, ale mě je to vlastně jedno. *Co tím myslí, že jsem se změnila. Já to prostě nechápu!*