Yunīku

Bonus: Kate

Kate
V šest jsem stála před Rininým domem a snažila se na ni dozvonit. Nikdo mi ze začátku neotvíral a tak jsem se už začínala bát, jestli náhodou někam nejeli nebo něco podobnýho. Většinou totiž jezdí někam za příbuznýma... nemohu si zapamatovat ten název, kam že to přesně jezdí. No asi po třicátém pokusu mi nakonec otevřel Rinin otec. Né že bych ho zrovna neměla ráda, ale moc mě nemusel, protože podle jeho názoru učím Rin nevhodné věci. To by mě tedy zajímalo co?

Věděla jsem kam jít, nahoru do patra a následně první dveře v levo. Ani jsem nezaťukala prostě jsem vešla. ,,Ahoj, tak můžeme?" vyjekla jsem na ni a vešla do jejího pokoje. Stála u zrcadla a dělala si fousky. Na sobě měla černé oblečení, ocásek a chlupatý ušiška. Byla strašně roztomilá. ,,Ještě chviličku... Jé! Tobě to sluší. To jsi nějaká ta upírka z nějakého toho anime?" toho nějakého anime! Dělá si srandu?! ,,To je Owari! Neříkej tomu nějaké anime!" pokárala jsem ji a posadila se do křesla.

Pouze se zamračila a následně si dělala zase své fousky. „Už jsem," řekla Rin po chvilce. Vypadala opravdu jako malá kočička. „Ty jsi tak roztomiloučká!" vypískla jsem a začala jí drbat pod bradou, „Budeš i příst?" Já prostě neodolala. :3

Ona se zasmála, ale příst bohužel nezačala. Škoda. Vypadalo to nadějně. „Radši už půjdeme," otevřela dveře a vyrazila dolů po schodech. Ale u vchodových dveří nás zarazil Rinin táta s přednáškou o bezpečnosti a že v tolik musí být doma, že jí zavolají a já nevím co všechno. Ještě dal velký důraz na to, že pokud se ji něco stane mohu za to já, a že mi nikdy neodpustí. Následně jsme tedy co nejrychleji vypadly z domu a běžely na autobus, protože díky té dokonalé přednášce jsme nabraly menší zpoždění.

V autobuse na nás všichni divně pokukovali. Popravdě se jim ani nedivím, ale na Halloween myslím, že by to chápat měli. Autobusová zastávka byla o pár ulic dál od Oliverova domu, takže jsme se kapánek prošly.

Nějak, jak jsme vyšli z autobusu začal Rin zvonit mobil. Ale nijak extra jsem to nevnímala. Hlavně jsem přemýšlela a představovala si, co bude mít Oliver na sobě a jak moc mu to bude slušet.

Ani jsem si nevšimla, kdy vrátila Rin telefón zpátky do kapsy. Ale vzpamatovala jsem se nějak, když jsme vešly do ulice, kde bydlel Oliver, protože byla slyšet hudba, hlasitá hudba. Možná byla slyšet už od zastávky, ale to jsem nestihla zaregistrovat.

Dům našeho spolužáka se naprosto otřásal. Hudba byla dost hlasitá a za okny jsme viděly siluety tancujících lidí. Divila jsem se, že jich Oliver tolik zná. Spíš se tam prostě vecpali. Před domem obaleným v toaleťáku stála skupinka lidí v různých kostýmech. ,,Hele to je Sebb!" vykřikla Rin a rozeběhla se k nim. Následně zpomalila do kroku a pomalu jsme k nim došly. Sebb, kterého jsem následně také poznala, si nás od hlavy k patě prohlížel. Očividně nemohl pochopit, co jsem. Rin začala máchat ocáskem na pozdrav a já prostě pozdravila. Už jsem je poznala všechny. Sebb se zatvářil konečně, že poznal, co jsem. Asi si všiml zubů. Musela jsem se nad tím v duchu zasmát.

„Jack je prý uvnitř s Oliverem. Tak jdeme za nima ne?" začala Rin poskakovat kolem nás. Zase ji přepadla hyperaktivita a já přemýšlela, odkud tu informaci vlastně má. Následně jsem si vzpoměla na ten telefonát a nějak jsem si říkala, že ji asi volal Jack s otázkou, kde je.

Hikari tedy zamířil dovnitř a my ho následovali. Sebb šel poslední za námi. Uvnitř domu bylo hrozně moc lidí. Opravdu se ho musím zeptat jestli je všechny zná. Po cestě jsem si povídala s Rin o tich roztodivných kostýmech, kterých tu bylo opravdu dost. Za chvíli jsme konečně našli Olivera, který nás všechny nadšeně pozdravil. Byli jsme v nějaké zadní místnosti s knihami, gaučemi a stolkem. Asi nějaká domácí knihovna, spojena s pracovnou a menším domácím kinem, protože na stěně bylo plátno a na druhé straně pokoje promítač.