Yunīku

Noví kamarádi

Zazvonilo na přestávku a všichni se hned vrhli do skupinek. Byla tam skupinka inteligentů, kluků, princezniček a pak dvě holky úplně odstrčený. U jednoho ze stolků byla banda lidí z celé školy. Docela mě zajímalo, kdo tam seděl.

Najednou se dotičná osoba postavila. Byl to Sebby. Hned mi vlastně došlo, že chodíme spolu do třídy. Došlo mi i kdo mi poslal ten papírek, přece on, kdo jiný. Otočil se na mě a usmál se. Holky kolem něj se na mě vražedně podívaly. On se totiž na nikoho neusmívá. Jenom na mě se usmál. Všichni spolu s ním odešli ze třídy. Neviděla jsem žádný lidi, kteří by o mě měli zájem. Všichni mě jenom pomlouvali, ale nechtěli se se mnou seznámit. Nechtěli poznat jaká jsem.

Začalo zvonit na hodinu a všichni se vrátili na svá místa. Učitelka přišla a dala nám rukou příkaz, aby jsme si nesedali a šli za ní. "Zatím vás rozdělíme do skupin po pěti a provedeme vás škoulou", řekla třídní a objevili se za ní ostatní studenti z vyšších tříd. Bylo nás celkem třicet nových žáků, takže jsme se rozdělili do šesti skupin. Já jsem byla ve skupině s jednou holkou, se Sebbym a ještě jeho dva kámoši. Očividně se všichni dost dobře znali. Držela jsem se od nich trošku dál. Byli úplně na konci a já ještě za nima.

"Hej Yui, pojď k nám", zakřičel na mě Sebby. Trošku jsem přidala do kroku, abych je dohnala. "Tohle je Hiraki a Hikari. Prosímtě nepleť si je. Hiraki je ten menší s červenými vlasy a Hikari má blonďatý vlasy. A tady je Yumi", ukázal na dívku s krátkými červenými vlasy ve dvou culíkách. "Hej! Já se umím představit sama", zakřičela Yumi a dala pěstí do ramena Sebbymu. "Jau to bolí! Aspoň máš sílu", zazubil se Sebby. "Já jsem Yui, ale příště na mě neřvi. Jo a mimochodem, ráda vás poznávám", usmála jsem se. "Teď jsme tým", řekl natěšeně Hiraki.

Prošli jsme snad celou školu. Byla obrovská a skládala se z několika budov. Měla obrovskou zahradu s hřištěm na všechny možné sporty, dokonce i bazén tam byl. Bylo toho tam dost. Škola byla dost moderně vybavená. Potom co nás jedna starší studentka provedla, tak nám dala dvacetiminutovou přestávku na svačinu. Sedli jsme si všichni do parku a povídali jsme si.

Yumi žije s mamkou a čtyřletou ségrou Sorou, protože rodiče se rozvedli a otec ještě s bráchou se odstěhovali do Austrálie. Od té doby už o nich nic neví. Yumi plánovala jít na veterinu, ale ta je moc daleko a tak dala přihlášku sem. Dokonce sem šli i její kamarádi, takže jí to, tak nevadilo. Doma má podle všeho mourovatou kočičku jménem Saharu. A její sestřička ráda tančí.

Hikari byl tak o něco málo starší jak já. Byl docela dost vysoký a podle všeho, rád hrál basket. Když byl malý jeho otec odešel a už se nevrátil. Zůstal sám s mamkou, babičkou a ségrou. Když už byl trošku starší jeho ségra podlehla nějaké nemoci a mamka poté spáchala sebevraždu. Zůstal sám s babičkou na statku. O vše se tam stará on, protože jeho babička už nepatří mezi ty nejmladší. Měl rád hodně zvířata a už se dávno znali s Yumi. Ještě z dětství.

Hiraki žije s tátou, po kterém sdědí nemocnici. Jeho dlouhé červené rozčepýřené vlasy, vidí přez ně vůbec? Má je snad všude. Je o dost menší postavy než Hikari. Prý skoro furt nosí kapucu a pod ní má potkana. Když nám ho ukazoval, tak vypadal dost roztomile. Kycu se jmenoval potkánek.

Potom jsem řekla něco málo o sobě já a pak Sebby. Jinak mi přišli všichni moc milý a i když jim život nepřidělil tu nejlehčí cestu, oni šli dál a to se mi na nich líbilo. Měli sebevědomí. To já nemám a potřebuji ho získat. Nikdy bych neřekla, že se za dvacet minut dozvím o lidech toho tolik. Všichni jsme si byli nějak podobní.

V deset si nás našla ta holka co nás předtím provázela a zavedla nás na první stanoviště rozřazovacích zkoušek. Byla to opičí dráha. Všichni jsme to dali s dost dobrým časem, ale nejlepší byl Hiraki, i když nemůžu pochopit jak viděl přez ty svoje vlasy. To fakt nepochopím.