Yunīku

Rvačka

Otevřela jsem oči. Koukal se na mě. Ztrácela jsem se v těch jeho černých kukadlách. "Nekoukej na mě tak", pošeptala jsem a sklopila hlavu dólů, protože jsem rudla. "Jak se na tebe nemám koukat?", zvedl mi hlavu, aby viděl můj obličej. "Přesně takhle", trošku jsem zvýšila hlas. Vypadal, ták sladce. Měl roztomilý výraz, ale zmatený. "Tak jaký mám tedy výraz?", ležela jsem stále na něm. Docela se divím, že jsem se v noci nepřevalila. "Neumím ho popsat", zalhala jsem a položila hlavu na jeho hrudník. Zase jsem rudla. "Nó ták, Yui, neumíš lhát", vzdychl. "Hmmmm... Stejně ti to nepovín", chtěla jsem vstát, ale on si mě přimáčkl k sobě. Držel mě jemně, jako kdyby se bál, že mě rozbije.

Až teď mi došlo, že na sobě mám jenom kraťasy a podprsenku, protože tričko mi sundal. On měl volné tričko a kraťasy. "Neříkal jsi náhodou, že nerad spíš v tričku?", podotkla jsem s úšklebkem. "Ano to jsem říkal, ale já tě nechtěl budit. Ikdyž představa, že spíš na mém těle a né na tričku...", vypadal, že nad tím dost přemýšlí. "Fájn! Jdu udělat tu snídani!", zvolala jsem a chtěla se postavit, ale on mě nepustil. "Sebby! Pusť mě!", vykřikla jsem a snažila jsem se od něj opatrně odlepit. "Prosím je to trapné", to už jsem šeptala a zase rudla. "Mě to nepřijde trapné", sladce se usmál. Začínala jsem se rozplývat. *Ne! Ne! Musím mu odolat! Jinak přijdeme pozdě do školy! Když on je tak sladkej. No tak! No tak, co když s tebou chce ještě něco dělat*, tahle myšlenka ukončila moji vnitřní hádku. "Sebby?", zakoukala jsem se zase do jeho černých očí. "Ano? Stalo se něco?", jeho tvář se změnila ve velký otazník. Té představě jsem se musela uchechtnout. "Radši nic. Mohl by jsi mě prosím pustit, abych mohla připravit snídani a nebo aspoň si připravit věci do školy?", zeptala jsem se. Asi konečně pochopil, že je to marný a tak mě pustil. "Děkuji", odběhla jsem z pokoje a rychle za sebou zabouchla. Opřela jsem se o jeho dveře. "Bože! On je tak okouzlující", povzdechla jsem si a sjela jsem na zadek zády k jeho dveřím. Slyšela jsem, jak se převaluje v posteli, ale nevstával. Ještě jsem tam takhle dost dlouho seděla než jsem se dostala do koupelny a převlíkla se společně se spácháním ranní hygieny.

"Dělej musíme jít!", řvala jsem na něj, protože do sebe ládoval ještě cereálie. "Jo jo", přiběhl ke mně s plnou pusou a obouval se.

Před školou nás odchytla Yumi a začala s výslechem. Sebby se toho očividně nechtěl zúčastnit, a tak zrychlil do kroku. Yumi si ho nevšímala. "Tak co?! Tak co?! Povídej, vyprávěj, přeháněj!", vykřikovala a poskakovala kolem mě. Oči měla jako pes, který chce kousek jídla od stolu. "A co bych ti měla říct?", podrbala jsem se na hlavě jako náznak, že nic nevím a že to nechápu. "Počkej, počkej... Chceš mi říct, že Sebby nic nezkoušel!!!", zničeho nic zařvala. Všichni se na nás otočili. "Ty jsi blbá", pošeptala jsem, chytla ji za ruku a táhla za sebou pryč z nádvoří školy.

"Promiň, já myslela... nebo takhle já si byla jistá,... že tě včera večer šel navštívit k tobě do bytu... a že jste to tam...", dělala dost často pauzy. *No jó ona ani neví, že bydlíme spolu, potom jí to řeknu*, hnalo se mi v hlavě, když mluvila. "Ne, ne, ne!", přerušila jsem ji. Nechtěla jsem, aby to dořekla. Mávala jsem kolem sebe rukama jako splašená. "Pravda je...", popadala jsem odvahu, a taky přemýšlela nad tím, co jí říct. "... On ke mně přišel a společně jsme se navečeřeli. Potom jsme si pustili film a po něm jsme šli každý spát", tak co! Je to pravda. Jenom jsem ji neřekla podrobnosti. Nevěřícně na mě koukala. "A-a to si nic nezkusil?", zněla dost překvapeně. *Mám jí to říct? Nemám? Ááááááááááááááááá!*, nedokázala jsem se rozhodnout. Nechtěla jsem jí lhát. *Řeknu ji pravdu*, odhodlala jsem se. "Nevadilo by ti kdybych ti to řekla až u oběda?", zeptala jsem se a ona jenom souhlasně přikývla.

Rozeběhla se. "Sebby!", zařvala při vtrhnutí do třídy a hlouček kolem něj udělal krok od něj. "Vysvětli mi jednu věc!", šla rázně k němu. Silně bouchla do lavice a vrhla na něj vražedný pohled. "Něco jsi mi slíbil a ty jsi to nedodržel!", křičela na něj. "Hej, hej, Yumi to je v pořádku, já ti všechno řeknu u oběda", snažila jsem se ji uklidnit. "Ale ne Yui! To nemá nic s tebou společného! Pouze nedodržuje sliby", probodávala ho pohledem. "Tak udělal jsi to nebo ne!", vykřikla a zase se opřela o jeho stůl. "Odpověz mi!", v očích měla slzy. "Ne! Stačí! Neudělal jsem to. A už se laskavě nepleť do mého osobního života!", vykřikl, prudce se postavil až z toho Yumi spadla na zadek, popadl mě za ruku a se mnou vyběhl ze třídy.