Yunīku

Hrajeme si

Ráno jsem se probudila. Překvapivě vedle mě nebyl Ami. *Už asi vstal* pomyslela jsem si. Najednou se otevřeli dveře, stál tam a koukal se na mě. Začal se kapánek červenat. Nesl snídani. Položil mi ji na nohy. Po chvilce mi došlo, že jsem spala ve své posteli doma, tak ale co dělal u mě on. Ke všemu jsem na sobě měla moji noční košili. Koukla jsem se vedle na stůl, kde jsem měla hodiny. Bylo pondělí, což znamená, že jsem fakt včera usla v siročinci.

"Co se děje? Jsi nějaká vykulená", řekl když si sedl vedle mě. Asi si chtěl přisednout blíž, ale začal se zase červenat a odvrátil svůj pohled jinam. Radši jsem se přikryla ještě víc dekou. Nevím co se mu honilo v hlavě za nápady, ale slušné určitě nebyly.

"Hele včera, co se stalo?", vyjekla jsem a pak jsem se koukla na druhou stranu od něj, "mám pocit, že jsem včera spala ve tvý posteli", ne vím to stopro. Tak co budeš lhát a nebo řekneš pravdu. "Uklízela jsi můj pokoj. Já jsem tě sledoval. *Takže nespal. Herec* a pak si najednou spadla a začala ses klepat. Lekl jsem se. Rychle jsem vstal a dal jsem tě do mé postele. Chvilku jsem se tě snažil probudit a pak jsem ti dal na hlavu obklad a nějak jsem vedle tebe usnul. Když jsem se probudil obímal jsem tě. Rychle jsem tě pustil. Hrabal jsem se v tvý tašce, abych našel klíčky, takže se omlouvám. Odnesl jsem tě sem a převlíkl jsem tě", byl úplně rudý, "Prosím odpustíš mi", řekl a měl v očích maličké slzičky. Otočila jsem se na něj a objala jsem ho. Dost se lekl. "Nevadí mi, že jsi mě v noci obímal ani že ses mi hrabal v tašce. Vím, že mluvíš pravdu. V noci jsem se probudila a když jsem se snažila od tebe odsunout přimáčkl sis mě ještě blíž", zašeptala jsem mu do ucha. Ještě víc se začervenal a objal mě silněji. Byl to příjemný pocit. "Moc se ti omlouvám." "Jo v pořádku. Staral ses a bál ses o mě. Au!", vykřikla jsem.

Okamžitě mě pustil. Měla jsem v očích slzy. "To nic", řekla jsem a usmála jsem se na něj. Stále mě dost bolely ty rány. "Ehm. Nemohl bys na chvilku odejít. Ráda bych se převlíkla", řekla jsem a hlavou jsem kývla na dveře. Ami hned vstal a odešel z pokoje. Oddychla jsem si. Rychle jsem se převlíkla. Hodila jsem na sebe modrou sukni a košili. Vzala jsem tác se snídaní a zavedla jsem Amiho na terasu, kde jsme začali jíst snídani.

"Víš, že mluvíš ze spaní", řekla jsem mu u snídaně. "Já? A co jsem říkal?", zeptal se. Chvilku jsem přemýšlela, nemohla jsem mu říct to co mi opravdu řekl, "No víš, už si nespomínám. Jo možná něco s Misuem." "Aha, tak to ani nevím. Já si většinou sny pamatuji a mám pocit, že se mi včera zdálo o...", odmlčel se, což znamená, že se mu fakticky zdálo o mě a jak mi říká, že mě má rád. Oba jsme se začervenaly. "... no to je jedno", dopověděl a pokračovali jsme v jedení.

Po snídani jsme umyli nádobí a vrátili jsme se do siročince. "Měl bys ještě ležet", řekla jsem přísně, když jsme přecházeli na druhou stranu. "No, ale nemohu tě nechat dělat mou práci. Včera jsi toho pro mě udělala dost", zazubil se na mě, když otvíral skleněné dveře od siročince.

Hned nás zaměstnali. Připravovali jsme oběd pro děti a pak jsme jim ho i rozdávali. Zase jsem šla za tou nemocnou holčičkou. "Tak co jak pak se cítíš?", zeptala jsem se, když jsem ji podávala oběd. "Už mi je líp. Děkuji", odpověděla. Bylo ji osm. Jmenovala se Yuri Yozoka. Byla malinká a měla blonďatý vlásky. V jejím spise bylo, že ji našli v babyboxu. Nikdy nepoznala vlastní rodiče. Bylo mi ji líto. "Onee-chan", řekla, když jsem chtěla už odejít s prázdným tácem, "umíš hrát na housle?" Trošku mě to zaskočilo, "Hrávala jsem. Pročpak? Máš ráda housle?" "Jo a mohla by jsi mi zahrát", zeptala se. "Dobře zahraju ti, ale až večer jo?", řekla jsem, protože jsem všechno zapoměla. "Jo", řekla Yuri a já odešla z pokoje.

"Pomoc mi Ami! Yuri chce, abych ji zahrála na housle" vychrlila jsem na něj, když jsem přiběhla do kuchyně, kde umýval nádobí. "A co potřebuješ ode mě?", otočil se na mě. Chvilku jsem přemýšlela, "Hraj na piano!", vykřikla jsem. Byl zaskočen. "Vždyť já už osm let nehrál", zvýšil hlas. "Ale já taky ne", koukali jsme se na sebe a mlčeli. "Dobře", povzdechl a popadl mě za ruku. Někam mě táhl. Otevřel jedny dveře a vešli jsme dovnitř. Byla tam tma. Trošku jsem se bála, co chce dělat. Zavřel dveře. Stála jsem trošku od dveří a snažila jsem se něco spatřit ve tmě, ani jeho jsem neviděla.

Najednou rozsvítil a my jsme stáli uprostřed hudební třídy. "Tak schválně tady na noty a tady housle", podal mi to. Noty jsem si položila na stojan a housle jsem si dala pod bradu. Popadla jsem smičec a začala jsem hrát. Neznělo to špatně, ale rozhodně to chtělo cvičit. "Páni, nevěděl jsem, že hraješ tak dobře", řekl Ami s otevřenou pusou. Začala jsem se červenat. "Tak a teď ty", řekla jsem mu a hlavou mu ukázala na piáno. Podala jsem mu noty a sedla jsem si na blízkou židli. Noty si, ale ode mě nevzal. Začal hrát. Hned jsem tu melodii poznala. Byla z anime. Dokonce z Naruta. Jedna z těch smutných. Po chvilce jsem se musela odvrátit, aby neviděl jaká jsem měkota. Vzala jsem housle a začala jsem hrát do rytmu té písně. Neznělo to tak špatně, dokonce se mi to líbilo.

Přestal hrát, postavil se a začal to tady trošku uklízet. Potom beze slova odešel. Zůstala jsem tam a prohlížela jsem si staré noty. Našla jsem tam jedny, ještě když jsme chodívali hrát mi. Byl to můj rukopis. Měla jsem tam různé poznámky. Najednou jsem si vzpoměla, že jsem ji vždycky chtěla někomu zahrát. Složila ji ještě moje pravá mamka, když byla na hudební konzervatoři.

Do místnosti přiběhl Ami s vychovatelkama a dětmi. Všichni se posadili a Ami přistoupil ke mě. "Hele Yui zahrajeme tuhle... a na konci zahraješ tu co držíš v ruce. Sama bez doprovodu. Jo?", řekl jako kdyby to byla hračka, ale chtěla jsem, aby byly šťastné. Jenom jsem se usmála na souhlas. Poklonili jsme se a Ami si sedl za piano. Začal jenom on a já jsem se postupně přidávala.

Celý nám to zabralo asi patnáct minut a potom přišla řada na mé sólo. Zahrála jsem ji. Zněla tak hezky. Ukápla mi slza. Všichni děti a vychovatelky tleskaly. I Ami tleskal. Yuri ke mě přiběhla a obejmula mě. "Děkuji Onee-chan", řekla a utekla za ostatními na chodbu a do svých pokojíčku. "Zahrála jsi to hezky", řekl, když zavřel dveře a mířil ke mě. "Proč jsme s tím vlastně přestali? Aby jsme zapoměli na to, že jsme přežili jen my. Nejsem si tak jistá, že to zabralo", mluvila jsem si pro sebe a při tom jsem se koukala zase na maminčiny noty. Ami ke mě přistoupil ze zadu a obejmul mě. Nevím jak dlouho trvalo než mě pustil, ale dost dlouho jsme tam takhle byli. "Děkuju ti, za všechno", řekla jsem mu a odešla domů.

Další dny jsem byla doma a koukala jsem se na anime. Občas jsem zaskočila vypomoct Amimu, ale jinak jsem se nudila.

•••••
Trošku méně záživný dílek, ale nebojte se. Jenom jsem nevěděla, čím vyplnit celé ty prázdniny. Ale po namáhavé diskuzi a přemýšlení s mou dobrou kamarádkou jsme to dali dohromady a hned se jdu vrhnout na další dílek. Ještě jsem se rozhodla, že budu vydávat jeden díl deně. Vždycky večer. Kdybych ho náhodou nepřidala je to tím, že jsem to prostě nestíhala. Znáte to ta škola a do toho kroužky. Děkuji vám za pochopení. Na obrázku je Yui a Ami, jak hrajou plus video. Jo a nevšímejte si případných chybiček.

-Yui