Yunīku

Meiku útočí 2

Sebby
,,Děkuji," zašeptal jsem. Opravdu mě praštila. Aspoň vím, že si to stále nepřeje. ,,Zatím si dojdu vybalit a ty se osprchuj," odešel jsem z koupelny a nechal jí tam.

V mém pokoji byl nepořádek, vytáhl jsem tedy věci z kufru a udělal velkou hromadu, kterou později budu muset dát vyprat. Vzal jsem si tedy papír a začal na něj psát, co budu muset stihnout připravit než se Yui vrátí od Sáry.

1. Dát vyprat prádlo

2. Ozdobit vánočně celý byt

3. Připravit večeři

4. Nezapomenout se obléct slavnostně

5. Zavolat domů

6. Dobalit nějaké dárky

Zatím myslím, že to stačí. Tak půjdu připravit obývák. Vyndal jsem stromeček z balkónu a dal ho do stojanu poblíž televize. Z pokoje jsem vzal ozdobičky, které jsem koupil společně s různými světélky. Rozmístil jsem tedy světélka všude možně po obýváku a začal je dávat na stromeček. Ozvalo se otevření dveří, čtyřikrát než vešla do obýváku. Ohromeně zůstala stát v oblouku do obýváku a rozhlížela se po pokoji.

,,Já myslel, že už jsi šla," ušklíbl jsem se. ,,Mělo to být překvápko," zazubil jsem se a položil ozdobičku na stromeček, abych měl volné ruce. ,,Sebby..." ohromeně povzdychla. Nemohu ji jen tak nechat odejít. Přeskočil jsem gauč a došel k ní.

,,Promiň mi za to před chvilkou. Nehledej v tom nějakou pointu. Abych se ti omluvil, chci ti dát tohle," mělo to být až pod stromeček, ale nepřeju si, aby byla nějak naštvaná. Vytáhl jsem z kapsy malou krabičku, kterou jsem zabaloval snad stokrát než mi to přišlo hezky zabalený. Vzala si ji a prohlížela si ji. Bál jsem se, že jsem to zabalil hnusně nebo já nevím, že se jí to nebude prostě líbit a musel jsem si přešlápnout a přenést svou váhu na obě nohy.

,,Ale vždyť dárky se dostávají až zítra ráno," tak tímhle mě dostala. Musel jsem se usmát a z ramenou mi spadlo malé závaží. ,,Ale já mám pro tebe ještě jeden a taky chci, aby jsi ho měla na sobě už teď," poslechla mě tedy a pomalu začala rozbalovat tu krabičku. Otevřela ji a tam byl malý zlatý prstýnek s kytičkou uprostřed a růžovým kamínkem.

,,Líbí se ti?" sakra! Co když se jí nelíbí? Co když... Chytla mě za lám trička a přitáhla k sobě. Začala mě vášnivě líbat a já jí to opětoval. ,,A jak moc," pošeptala, když jsme se odtáhli. ,,Nasadím ti ho," vzal jsem krabičku a vyndal ten prstýnek. Vzal jsem její levačku a nasadil jí ho na prsteníček. Jak zásnubák. Padl jí jako ulitý. Od ucha k uchu se usmívala.

,,Čemu se směješ?" ,,Jenom tomu, že to vypadá jako bys mě právě požádal o ruku," odpověděla mi po pravdě. Musel jsem se usmát, protože jsem myslel na to samí. ,,Mě by to nevadilo," pošeptal jsem a políbil ji na hřbet levé ruky. ,,Ale jak si říkala, ještě je brzy," ušklíbl jsem se. Ještě chvilku jsme takhle byli, ale pak už musela jít a já byl strašně rád, že odchází šťastná. I když bych byl samozřejmě radi kdyby zůstala, ale není jenom moje. 

Jak jsem si napsal na papírek, tak jsem taky udělal. Dozdobil jsem celý byt, dal jsem vyprat prádlo, začal jsem zabalovat dárky a do toho jsem začal připravovat večeři. Mezi tím vším jsem stihl zavolat i domů a popřát jim hezké Vánoce. Musel jsem slíbit, že se stavím jinak by pro mě teď hned jeli s tím, že o svátcích má být rodina pohromadě.

Bylo šest hodin a já ještě vůbec nejsem připravený! Okamžitě jsem ztlumil všechny spotřebiče, které dodělávali jídlo, aby ještě nezačalo například hořet a vlezl jsem do sprchy. Po důkladném očištění celého těla jsem pouze s ručníkem okolo pasu vyšel z koupelny. Na hodinách v chodbě ručičky ukazovaly půl sedmý, takže se všechno v pořádku stíhá. Už jenom se převlíknout a vysušit vlasy a vše je připravené.

Když jsem chtěl vejít do pokoje někdo začal zvonit. Yui asi přišla dřív. Tak jsem tedy otevřel dveře dokořán. Než jsem si vlastně uvědomil, co se to děje! Byl jsem připoutaný policajními želístky k trubce vedle dveří a všude okolo mě se mihotali růžové vlasy. 

,,Meiku! Co to děláš?!" okřikl jsem tu růžovou bestii, která právě zavírala dveře. ,,Já? Jdu si pro tebe," řekla tak neuvěřitelně vzrušeně až se mi z ní zvedal žalůdek. Do háje! Kde sakra vzala želístka? ,,Okamžitě mě pusť!" zařval jsem na ni. ,,Ale, ale. Takhle to nepůjde. Kdybych tě totiž pustila, tak by ses bránil a já si vůbec neužila," přitiskla se ke mně a kolečkama jezdila po mé náhé hrudi.

,,Ty jsi opilá! Nech toho," sakra co mám dělat? Ke všemu to z ní strašně táhlo. ,,Pššššššt, teď si jenom můj," surově přitlačila své rty k těm mým a snažila se do mě proniknout jazykem. Kousala, škrábala mě, ale já prostě nemohu! Různě jsem se snažil vzdorovat, ale ona pak začala tlačit kolenem na můj ručník s jedním úmyslem, takže jsem vykřikl a do mé pusy pronikl její hnusný slizský jazyk.

,,Se-bby?" někdo otevřel hlavní dveře. Přes ty blbý růžový vlasy jsem nic neviděl, ale tenhle ubrečený hlásek a vzlyky bych poznal kdykoliv. Když jsem konečně pootočil hlavou zahlédl jsem blonďaté pramínky vlasů, které běžely pryč. ,,Yui!" vykřikl jsem a konečně odkopl Meiku. ,,Okamžitě mě odepni, jinak se už nikdy neukážeš mezi lidi, jak ti zničím obličej!" zařval jsem na ní děsivým hlasem a ona vyděšeně poslechla. Oblékl jsem si tepláky a bundu a vyběhl za Yui.

,,Yui!" řval jsem a sledoval její stopy ve sněhu. Silně sněžilo a její stopy po chvilce nebyli vidět. ,,Sakra!" vykřikl jsem a praštil do stěny vedle mě. Udělala se na ní prasklina a já se vydal dál do zasněžené ulice snažíc se najít Yui.

Yui

Vsunula jsem do zámku klíč, ale hned se mi dveře otevřeli. Asi jsem předtím nezamkla. Po pravé straně jsem spatřila postavu s růžovými vlasy tisknoucí se k někomu jinému. Došlo mi hned co se tady děje. Nevím jestli víc vzdychala ona nebo on, ale bylo mi z nich na zvracení. 

Spíš než znechucení jsem cítila smutek ze zrady, z nevěry, já nevím. Po obličeji mi začaly stékat slzy proudem. Ta růžová bestie se na mě otočila a od ucha k uchu se na mě křenila. Nemohla jsem se na to dál koukat a začala jsem utíkat. Daleko, daleko od něj. Mé srdce se rozpadlo na milion kousků.

,,Yui!" v strašný dálce se ozýval jeho prosící hlas, ale já ho neslyšela. Jediné co jsem vnímala, bylo mých milion myšlenek, slzy stékající po mých tvářích, sníh dopadající na cestu přede mnou, neuspokojitelný pocit běžet daleko odsud. Daleko od něj. Nemohla jsem zastavit, kdybych to totiž udělala, nezvládla bych to.

Jak mi to mohl udělat? To nejsem dostatečně dobrá? Co mu dává ona, že já nemám? Proč se to všechno musí podělat na Vánoce? To mám teďkon jít kam? Jsem tak blbá!

Všechny možné otázky mi běhaly mozkem a já stále nehodlala zastavit. Moje obavy ze ztráty jsou zde. Strašně to bolí, strašně. 

Nevím jak dlouho jsem běžela, ale kolem mě byli baráky, které jsem nikdy v životě neviděla, boty jsem měla úplně promočený, na bundě jsem měla už rampouchy, nohy mě už nenesly. 

Najednou jsem pocítila strašnou bolest v kolenou a byla jsem na zemi. Ležela jsem tam a brečela. Po chvilce mi došlo, že zavírám pomalu oči. Slyšela jsem své splašené srdce a přála si pohlédnout ještě jednou do nebe. Než jsem znovu zavřela oči, přibližovala se ke mně nějaká postava, ale nestihla jsem si všimnout podrobností, protože jsem ztratila vědomí.

•••••

Tak co si myslíte? Kdo je ta postava na konci? Já vím, Meiku je strašná. :/ A ano, musím Sebbyho tak trápit. Jinak to prostě nejde. :'( Tohle je hodně kraťounká kapitolka oproti ostatním, nevím jak se mi to povedlo. Čte tuhle povídku ještě vůbec někdo? Ano Chi-chan a Kate-chan vím o vás. ;P 

I tak každý nový vote a komentík potěší. ;) :3 Napište mi cokoliv vás napadne, ok? 

Jó! Pro ty, kteří čtete Ōkemi (doufám, že je vás hodně), dneska bych měla také vydat. ;) 

Doufám, že jste přehlédly všechny chybky :3

-Yui