Yunīku

Isabel

Vyšla jsem ze školy a nadechla se čerstvého vzduchu. Pokračovala jsem dál. Vytáhla jsem si sluchátka a zapojila je do mobilu. Pustila jsem si Impossible od Jamese Arthura. Když začal refrén, tak jsem už byla u brány.

Stála tam holka o něco málo mladší než já. Měla dlouhé bílé vlasy a pronikavé vínové očka. Žluté šaty pod kolena a na nich růžový svetírek. Byla dost roztomilá. Nevšímala jsem si ji. Zahla jsem na druhou stranu od ní a hledala v mobilu číslo na Misua. *No jo! Prostě jsem se ho chtěla zeptat jak je na tom*

"Ehhm... Promiňte!", uslyšela jsem přes sluchátka jemný dívčí hlásek. Otočila jsem se a ona tam stála. Sundala jsem si sluchátka a koukala na ni. "Jste Yui Kurono?", s jiskrama v očích si mě nadějně prohlížela. "A co když jo?", zeptala jsem se. "Tak bych vás poprosila, aby jste mě následovala. Přece vám jenom tu kávu slíbil", usmála se, když si dala pravou ruku na srdce a druhou vzad a poklonila se mi jako nějaký sluha.

"Ty jsi Isabel?", dostala jsem ze sebe po chvilce přemýšlení. "Mé jméno je Isabel Midorikawa. Je mi čtrnáct a ráda tě zase vidím. Už je to devět let co?", ušklíbla se a popadla mě za ruku a táhla za sebou. "Dost jsi vyrostla", nezmohla jsem se na nic lepšího. Byla jsem zaskočena. "A taky jsem toho hodně zažila... ale to je jedno. Kvůli tomu tu nejsem. Ty jsi taky vyrostla. Dospěla jsi. Misu říkal, že tě prvně nepoznal. Já si taky nebyla jistá, ale poznala jsem tě podle tvého krásného úsměvu. Stále je tak příjemný jako kdysi", usmála se. Byla o dost šťastnější. "Jsem ráda, že je nemocný. Konečně se můžu o něj starat já a ne on o mě. A taky mě vyslal pro tebe nebo spíš jsem pro tebe utekla. Byl dost smutný. Říkal, že udělal velkou blbost. Prý, že toho řekl víc než chtěl", její úsměv se pomalu ztrácel. *Hmmm, takže mu to asi řekl Misu při tý rvačce*, měla jsem před sebou ubrečenýho Sebbyho. Nějak mi ho bylo líto, ale mohl si za to sám.

Šly jsme asi tak půl hodiny. Říkala, že by jsme jely tramvají, ale že si doma zapoměla peněženku a že se aspoň po dlouhý době projde. Potom jsme došly k velký bráně. Ona ji otevřela a my vešly. "Tady bydlíte?", neměla jsem slova. Přede mnou byla obrovská zahrada, příjezdová cesta a velká budova podobná paláci. "Jo, máme se docela dobře", ušklíbla se a rozeběhla se. Hned jsem jí následovala.

"Isabel Vaneso Midorikawa! Co si dovoluješ opouštět barák bez dovolení!...", ozval se známý hlas, když Isabel otvírala dveře. "Co si o sobě myslíš?! Víš jak jsem se o tebe bál", na chodbě stál Misu jenom v trenkách. Očividně si mě ještě nevšiml. Dobelhal se k ní a obejmul ji. "Nech toho! Vždyť už mi je čtrnáct!", snažila se dostat z jeho objetí. "Děkuji ti, že...", zarazil se, když mě spatřil. "Šla jsem pro ní, protože ty jsi neschopný", zašklebila se na něj. "Dobře tak jí tu proveď já se jdu zdovolením obléknout", odvrátila jsem svůj rudý obličej ke stropu.

"Dobře tady si polož věci a pojď za mnou", ukázala na dveře. Byla to další místnost. Velká šatna. Nechtěla jsem překážet, tak jsem si svoje věci pověsila do rohu jedné ze skříní. Hned jsem se k ní přidala. Měli tu tolik volných pokojů, ale ona s nima měla vždycky nějaký plán.

"A v tomhle je zase teprve klec, ale plánuji to tu vymalovat a koupit si papouška", usmála jsem se na ni, protože tenhle nápad se mi líbil.

"Tady je můj pokoj", ukázala na dveře pomalovaný kytičkami a různými dalšími věcmi. "Ale tam půjdeme až potom, protože tam není uklizeno", usmála se a pokračovala v prohlídce.

"A tady je bráškův pokoj. On tě tam potom veme nebo ho k tomu dokopu. Hrozně se k sobě hodíte a byla bych moc ráda kdyby jsme byly příbuzné", věděla jsem kam směřuje. "No to by bylo fakt super, ale mohla bych tě požádat o sklenku vody", chtěla jsem odejít od tohohle tématu. "Jo jasně. Pojďme do kuchyně", popoběhla dopředu a sjela po zábradlí dólů.