Yunīku

Vyjednávání účtů

Yui 

Začal mi vybrovat mobil. Bylo už dávno po půlnoci a já chtěla jít právě spát. Pracně jsem se vyhrabala z postele a došla ke stolu, kde ten mobil ležel. Na displayi bylo Yumino číslo. Nejsem si jistá jestli mě to zaskočilo a nebo vyděsilo, ale zvedla jsem to co nejrychleji.

Yui?!!! Musíš okamžitě přijet! Musíš je odsuď dostat! Dělej rychle! Prosím tě! 

,,C-co?! Co se děje Yumi?" 

Neřeš to a prostě přijeď! Jde jim o život. Jsi jediná, která pro ně může přijet a nejsi opilá! Musím jim jít pomoct, přijeď! Hned!

Tím hovor ukončila. Neměla jsem čas na panikaření. V hlavě mi zůstalo jen to, že jim jde o život. Popadla jsem klíčky od Misuovýho auta a vyrazila k Oliverovi. Byla jsem tam docela rychle. Nejlepší na tom je, že kdyby mě chytli, tak ještě nemám řidičák a jela jsem dost na červený. Během jízdy jsem měla dost děsivé představy, co všechno se mohlo nebo může dít. 

Zastavila jsem přesně před domem. Stále tam bylo hodně lidí. Vyskočila jsem z auta a vběhla do domu. Někdo tam ležel, někdo tam tancoval, někteří hráli ty debilní hry u stolu, ale nikde nikdo koho bych znala. Kolem mě proběhl Victor. Proběhl mě, ale pak se hned zastavil a otočil. 

,,Takže tys nakonec dorazila co?" Hrál mu na tváři posměšný úšklebek. Chtěla jsem mu jednu vlepit, ale mou ruku zastavila jiná ruka. Střetla jsem se s modrýma očima, které jsem tak dobře znala už od mala. ,,Ami?" 

Je jinej. V očích mu běhaly plamínky hněvu, znechucení a nenávisti. A to mířila na mě. O krok jsem ustoupila. Tohle mě hodně zranilo. Víc než kdyby mě někdo praštil do břicha. Tohle byla podpásovka, kterou si Victor naplánoval. Věděl to a moc dobře. 

Došel ke mně a chytil mě za bradu. ,,Už nejsi tak odvážná co?" Ucukla jsem pohledem. Nechtěla jsem být takhle zranitelná, ale ten pohled mě hodně zranil. Ohlédla jsem se, abych se koukla znovu. Ale neměl ten samí víraz. Byl smutný, koukal do podlahy. Bylo mu to líto. Něco ho tedy muselo naštvat. 

Flusla jsem Victorovi do obličeje a  dostala se tak z jeho sevření. ,,Cos to udělal?!" Vyštěkla jsem na něj. ,,Já? Nic... To ty." Ami sebou cukl. Já? Co jsem udělala? ,,Mělas tu být a zabránit tomu, ale teď mě omluv. Už odcházím." Odvrátil se s úsměvem na tváři a Ami za ním odešel jak jeho ocas. Byla jsem znechucena, ale na to jsem neměla čas.

Co tím myslel? Co se stalo? Kde je Sebby?! 

Okamžitě jsem vběhla do toho pokoje, kde jsme byli minule. Nikdo od nás tam nebyl. Napadla mě zahrada, kde bylo děsně moc lidí. 

První jsem uviděla Yumi, držela se za oko, do kterého ji někdo musel bouchnout. Následně jsem uviděla Misua. Bránil se. Aspoň se tedy o to pokoušel, neboť na něm seděl strašně velký kluk a snažil se mu jednu vlepit. 

Přiběhla jsem blíž, ale i přesto jsem stále neviděla Sebbyho. Někdo mě zatáhl za ruku a vytáhl z toho davu. 

,,Jacku?!" ,,Pšššttt! Nastartuj auto, sedni si tam a my se o to postaráme. Hlavně zůstaň v autě, nikdo nechce, aby se ti něco stalo. Rozumíš?!" Přikývla jsem a on mě dostal z té hromady lidí zpátky ven na ulici k autům. Sám se pak ztratil zpátky v domě.