Yunīku

Noční můra

Začala jsem hrozně kašlat. V puse se mi hromadila krev. Popadla jsem kapesník a většinu krve z pusy, vyflusla do něj. "Fůj", otřela jsem si pusu a zase jsem si lehla na bok tváří ke stěně.

Do pokoje se vkradlo světlo z chodby přes otevřené dveře. Někdo zase vešel. "Holky se bojí, tak prý spí u nás v pokoji", přišel ke mně. "Misu!", vykřikla jsem a objala ho. "Asi jsem udělala blbost", uronila jsem slzičku na jeho tričko. "To myslíš, jak odsaď vyšel nasranej Sebby", zmáčknul mě. "Ty jsi ho viděl? Byl hodně naštvaný?", lehla jsem si zpátky do postele. "Nó praštil pěstí do stěny, ale v očích měl slzy a potom spadl na kolena. Chtěl jsem mu běžet pomoc, ale když jsem přiběhl, tak se zvedl. Následně mě obešel a zastavil se za mnou. 'Čeká na tebe', řekl a tak jsem tu. Budu spát tady na tý posteli", dopověděl a já jsem únavou usla.

Byla jsem v temném pokoji. Řetězem, který jsem měla na noze, jsem byla přivázaná ke stěně. Na sobě jsem měla černý kalhoty, tílko a košili. Všechno bylo špinavý a roztrhaný. Neměla jsem dost síly, abych zakřičela. Pouze jsem tam seděla a hrála si se zlatým prstýnkem na svý levý ruce. Rozzařoval skoro celou místnost. Za dveřmi se ozvala obrovská rána. Někdo vběhl do pokoje přede mě, ale hned se skácel k zemi, protože ho někdo střelil. Popadla jsem instiktivně jeho zbraň a mířila jsem na otevřený dveře. Někdo proběhl. Jenom jsem v tichu seděla v rohu. Byli slyšet jeho kroky. Vracel se. Mířila jsem tak shruba na hrudník, objevil se tam. Jenom stál a rozhlížel se. Já vystřelila. "Yui?", řekl a pak se skácel k zemi. "T-ty... Misu!", vykřikla jsem. Okamžitě jsem se rozeběhla k němu, ale hned jsem se musela vrátit, protože mě nepustil řetěz. "Ksooooo!", mlátila jsem do zdi tou pistolí, aby se uvolnil řetěz. "Vydrž jsem hned u tebe!", brečela jsem. "Kso! Kso! Ksooooooo!", nevzdávala jsem se. "Yui to stačí...", ozval se za mnou jeho pomalu vyprchávající hlas. "Néééééééééé, takhle ty nemůžeš skončit", sklouzla mi ruka směrem na nohu místo na stěnu a ošklivě jsem se poranila. "Auuuuu! Ksoooo! Musím tě zachránit!", bouchala jsem do stěny a řvala. "Yui to je v pořádku", někdo mě objal. "M-Misu?", hned jsem ho položila na zem a začala ošetřovat. "Stratil si dost krve", vzlykla jsem. "To stačí, nemá to cenu", položil na moji tvář svou ruku. "Jsem rád, že jsi v pořádku. Echhhhhh!", vykašlal krev. "Misu!", vypískla jsem. "Jsem v pohodě. Sebby tě přijde zachránit. Mílil jsem se. On se opravdu změnil", moje slzy dopadali na jeho krásnou tvář. "Nebreč... Miluji tě", políbil mě. Potom si zase lehl a dal mi ruku zase na tvář. "Já tebe taky!", slzy neustále tekly a já ho obímala a tiskla k sobě. Cítila jsem jeho pomalý dech. Najednou přestal. "Misu?! Misu! Misu! Néééé! Nenechávej mě tady samotnou!", rozbrečela jsem se a snažila nahodit srdce. "Chyť se! Sakra. No tak! Nedělej mi to! Prosím! Nech mě! Ještě ho zachráním!", křičela jsem když mě od Misua odtáhl Sebby. Přišoupl se k němu a snažil se taky nahodit mu srdce. Dělal to líp, protože já už neměla sílu. "No tak, kámo, to dáš. Už jsi zažil i horší. Kso! Je to marný", přestal. "Né ještě ho zachráníme!", vykřikla jsem a snažila se k němu doplazit. "Klid pšššt", objal mě a utěšoval Sebby. "Nech mě! Pusť! Já ho zachráním", bouchala jsem do Sebbyho.

"Néééééé!", vyjekla jsem a začala brečet. "Pššššššššt. Klid. Byl to jenom zlý sen", držel mě v pevném objetí u svého těla. "Nééééh! Áááááááá!", křičela jsem. "Pššššššššt. Už je to v pořádku. Jsem s tebou... a vždycky budu", šeptal svým hláskem a uklidňoval mě.

"Slib mi to", řekla jsem už trošku klidnější a celá ubrečená jsem se koukala do jeho pronikavých zelenomodrých očí. "Slib mi, že budeš furt se mnou. Že mě nikdy neopustíš", stále jsem ho nepouštěla. "Dobře. Slibuji", řekl a položil mě ze svého náručí zase na postel. Začal odcházet zase ke svojí posteli.

"Počkej! Lehni si prosím vedle mě", odsunula jsem se ke stěně, abych mu udělala místo. Otočil se a vydal se ke mně. "Jsi si jistá, že to chceš takhle?", zeptal se. "Ano, prosím neopouštěj mě. Už nikdy", stáhla jsem ho k sobě a pevně objala. On mě taky chytil a nepouštěl. Po chvilce jsem ho pustila. "Promiň", otočila jsem se od něj. "To je v pořádku", přitáhl si mě a obejmul. Usla jsem.