Domov, sladký domov

126 14 4
                                    

"Vezmu ti kufr", popadl ho Sebby. "Dobře", řekla jsem. "Yui! Uvidíme se zítra ve škole", skočila na mě a objala mě Yumi. "Potom mi budeš vyprávět, co jste dělali", pošeptala mi do ucha a následně do něj foukla. "Á! Přestaň! A co..." "Sorry už musím!", rozeběhla se k Hikarimu a společně odešli. Potom jsem se rozloučila s Rin a Kate a s klukama. Zbýval už jenom Misu a mohla jsem jít.

"Tak se uvidíme zítra ve škole", řekla jsem. Přitáhl si mě k sobě. "Kolikrát ti mám říkat, aby ses se mnou neloučila. Potom by jsme se už nemuseli potkat", pustil mě a odešel. Zněl naštvaně. "Můžem jít?", přišel ke mně Sebby. "Jo už jo", vyrazili jsme směr domů.

"Můžeš si zatím vybalit, já jdu nakoupit něco na večeři", řekl, když položil kufry do obýváku. "Půjdu s tebou. Sama bych se tady nudila", hned jsem se rozeběhla za ním. "Když jinak nedáš", podotkl. Praštila jsem ho jen tak ze srandy. "Za co to bylo?", otočil se na mě. "Preventivně", ušklíbla jsem se. Najednou mě přitlačil na zeď. "C-co děláš?!", vypískla jsem. "Preventivně", ušklíbl se. "Haha, vtipný teď mě pusť", řekla jsem výhružně. "Ale já nechci", začal se přibližovat. "S-Sebby?", koukal se na mě úplně vážně a já na něj vyděšeně. "Dobře, tak já ještě počkám", odtáhl se. *Na co počkáš?!*, nechápala jsem.

"Co si uděláme k večeři?", zeptal se mě před supermarketem. "Hmmmm, nech mě přemýšlet", důmala jsem nad tím na co mám chuť. "Nedělal bych nic moc velkýho. Třeba si uděláme tortily. Takový jako z KFC", vzal vozík a vyrazili jsme dovnitř. "Proč ne? Jdu pro zeleninu a ty zatím sežeň zbytek", odběhla jsem.

"Máme všechno?", koukla jsem se do košíku u pokladny. Koupili jsme i nějaký potraviny na další dny. "To je peněz a to jsme skoro nic nekoupili", vzdychla jsem u pohledu na účtenkou. "Příště platím já!", vykřikla jsem a popoběhla dopředu s nákupní taškou nacpanou k prasknutí. "Už jsem ti přece řekl, že neplatím já, ale fotřík", zastavila jsem se a otočila na něj. "To vůbec nevadí. Mám dost peněz, který jsem si vydělala a nechci aby jsi mi všechno kupoval ty", došel ke mně, tak jsem se zase rozešla už vedle něho.

"Já udělám maso a tortily a ty můžeš udělat salát a pak mi jít pomoct", řekl mi, když jsem na linku položila náš nákup. "Dobře, ale prvně se převlíknu", odešla jsem do svého pokoje a převlíkla se do kraťas a tílka, protože bylo hrozný vedro.

Udělala jsem salát. Pomohla mu s tortilama a potom jsem ještě prostřela. "Je to fakt dobrý. Možná by jsme si měli udělat společnou restauraci a vařit tam", zazubila jsem se na něj. "Tak to by bylo fajn", vzal můj talíř a dal ho do myčky. "Ještě dezert!", zakřičel z kuchyně. "Ale já už nemůžu", přinesl dvě sklenky, víno a plnou misku ovoce, které zbožňuji. Ví, že se po něm můžu utlouct.

"Víš, že jsi fakt hroznej", podotkla jsem a strčila si do pusy malinu. Chutnala fakticky dobře. Sebby nalil víno do skleniček a potom ho odnesl zpátky do kuchyně. "Ale vždyť ještě nemůžeme", odmlouvala jsem. "Jedna sklenka tě nezabije", sedl si zpátky naproti mě.

"Proč nejíš?!", přistoupila jsem k němu a do pusy jsem mu dala jahodu. On ji rozkousal a nic neříkal. Posadila jsem se zpátky na místo a pomalu upíjela víno ze sklenky. "A proč teď nejíš ty?", přistoupil ke mně. "Piju", stál přímo za mnou a začal si hrát s mými vlasy. Asi se mu to nepovedlo, tak to rozpletl a mé vlasy chytil do culíku.

"Pustíme si nějaký film?", zeptala jsem se ho, protože pojídání ovoce samotnýho už byla nuda. Vzala jsem si misku a sklenku a sedla si na gauč. "Tak jo", přisedl si vedle mě i se sklenkou. "Tak třeba tohle. Je to horor. Nebudeš se bát?", otočil se na mě. "Já se nebojím. Dělej, tak už to pust!", zalhala jsem.

"Ááááááááá! Kdo zhasl?!", vypískla jsem, protože se zhasli světla. "Asi vypadl proud, protože se sekl i obraz", hned potom co to dořekl se obraz televize proměnil na takový to šumění. Trošku jsem nadskočila a přilepila jsem se k Sebbymu. "Jdu zkusit, jestli to jde zapnout", chtěl vstát, ale já jsem ho držela pevně za ruku. "Nechoď prosím, bojím se", zašeptala jsem. On si sedl zase vedle mě. "Tak co chceš tedy teď dělat?", řekl a já si mu lehla do klína. "Nevím", dodala jsem.

Byli jsme takhle docela dlouho. On mě jenom něžně hladil po vlasech. "Jdu si lehnout. Jsem unavený", začal se zvedat. "C-co?! To mě tu takhle necháš?!", zakřičela jsem na něj, když už byl ve dveřích od obýváku. Zastavil se, otočil se a vracel se zpátky. Tak trošku jsem se bála. Přece jen všude byla tma. Přišel přede mě a vzal mě do náruče. "C-co děláš?! Můj pokoj je tenhle! Tohle je tvůj pokoj", snažila jsem se vrťet, aby mě pustil. "Ty se už nebojíš? Co když je pod tvojí postelí ta zrůda z toho hororu", řekl, tak nějak děsivě až mi z něj naskočila husí kůže. V hlavě se mi udělala představa tý zrůdy. "Tak jo", nebylo mě vůbec slyšet. Položil mě na postel. Já jen na něj koukala. On si potom sedl ke mně.

"Děje se něco?", vypadal jako by ho něco trápilo. "Jo", odpověděl. "A co?", sedla jsem si hned vedle něj. "Ty", odpověděl a položil mě na postel. Stoupl si nade mě na čtyři. "J-já?", zeptala jsem se nejistě. "Jo ty. Jsi můj jeden velký problém", řekl. "A jak ho budeš řešit?", stále stál nade mnou. "Takhle", začal se přibližovat. Naše rty se dotkly. Bylo to jiný než o prázdninách. Byl si tím polibkem dost jistý. Nevadilo mi to. Možná, že k němu něco cítím. Najednou jednou rukou začal jet po mé ruce směrem dólů. Chytla jsem ho a pak jsem ho pustila. S rukou zajel pod moje tričko. Potom mi ho sundal. Jeho polibky přešli na krk. Bylo to tak nějak příjemné.

Následně chtěl něco udělat, ale já ho zastavila. V očích jsem měla slzy. Prostě se mi chtělo brečet. "Stalo se něco?", vyděsil se. "Ne", zatřásla jsem hlavou. "Jsem šťastná", usmála jsem se a skočila jsem mu okolo krku. On to nečekal a přepadl, takže jsem byla nahoře a on pode mnou. "Yui?", zeptal se. Jenom jsem na něm ležela. "Ano?", zašeptala jsem. "Zůstaň se mnou v tomhle bytě. Prosím", zvedla jsem hlavu a koukla se na něj. "Dobře zeptám se rodičů, ale teď už ticho. Zítra musíme vstávat do školy", zase jsem položila hlavu na jeho hrudník a v klidu jsem usla.

•••••
Yoooooooooooooosh, je to tady. pervézní stránka je tady. Nic tam tak jako není, ale i tak to stačí. Doufám, že jsem vás dost potěšila. Mám vás hrozně ráda. Děkuji vám. Držíte před tím, abych nespadla do depresí ze samoty ;) Děkuji
Vote, komenty a shlédnutí vždy potěší a nezapomínejte se usmívat. Na obrázku je Yui se Sebbym XD

-Yui

Yunīku Kde žijí příběhy. Začni objevovat