Yunīku

Zoo, divadlo a večeře

"Áááááá", zívla jsem si a posadila jsem se. Dneska je neděle. Sourozenci jsou všude možně na táborech a rodiče v práci, přijedou až večer. Na to, že mamka říkala, že mají o prázdninách volno hodně často jsou doma. Jako fakt. Prý potřebují se mnou něco probrat. Kdo ví co.

Zvedla jsem se z postele a převlíkla se. Už jsem všechno měla zahojený. Což bylo super, aspoň jsem se mohla oblíkat, tak jak se mi zachtělo. Udělala jsem si snídani a uvelebila jsem se na terase. Bylo krásně. Svítilo slunce, ale nebylo až takový vedro. Všude kolem byli slyšet ptáci a kolem mě poletovali motýli.

Najednou se ozval zvonek. Nechala jsem pozorování přírody a rozeběhla jsem se otevřít dveře. Když jsem otevřela stál tam Ami. "Pojď dál", řekla jsem, "Nechceš něco k pití?". "Ani ne. Díky. Já jsem se tě přišel jenom na něco zeptat", řekl při příchodu na terasu. "Tak mi řekni co potřebuješ", řekla jsem a ukázala mu, aby se posadil. "Nechceš jít se mnou a dětmi do zoo?", zazubil se na mě. "Do zoo? Tak jo, stejně bych byla doma sama, tak proč ne", ušklíbla jsem se na něj. "Dobře ve dvě budeme na tebe čekat před siročincem", řekla a už odbíhal pryč ke vchodových dveřím. "Zatím ahoj", řekl a zabouchl dveře. *Ani jsem mu nestihla říct ahoj*, pomyslela jsem si. *No to nevadí, přece se dneska ještě uvidíme. Rychle jsem uklidila špinavé nádobí a běžela jsem ještě uklidit před odchodem barák. Vzala jsem si na sebe tmavě zelený šaty a na to béžový svetírek. Ještě jsem se naobědvala a pak jsem vyrazila před siročinec. Už tam na mě čekali.

Jeli jsme pár stanic vlakem a potom jsme tam došli. Děti se rozdělily do skupinek a daly jsme si sraz v půl pátý u lvů. Všichni se rozutekli a já zůstala s Amim. Prvně jsme šli navštívit psovité a kočkovité šelmy. Nikdy v životě jsem neviděla bílého vlka. Byl nádherný. Vlk patřil mezi má oblíbená zvířata. Ami mi koupil minci s vlkem. Abych řekla pravdu nikdy v zoo jsem předtím nebyla a prostě jsem chtěla mít památku. Potom jsme navštívili různé druhy lišek, ale nejvíc mě okozlili polární lišky. Byli tak roztomilé. Následovali typická zvířata. Třeba žirafy, zebry, nějací koně, srnky, buvoli, různí ptáci, tygři a plazy.

Měli tam hodně druhů zvířat, ale asi nejvíc mě okouzlil obrovský lední medvěd. Byl sněhově bílý s nádhernýma černýma očima. Byla v nich jiskra. Jeho jméno bylo Thoran. "Docela neobvyklé jméno", řekl Ami a podal mi pečenou kukuřici. "To jsi nemusel", odvětila jsem a zakousla jsem se do ní. "Je nádherný", povzdechla jsem si. "Pojď za chvilku máme být u lvů, aby jsme stihli vlak, ale ještě předtím ti chci něco dát. Zavři si oči a natáhni ruku", řekl a vzal moji ruku. Polož mi do ni něco lehkého a měkkého a pak ji sevřel. Přistoupil ke mě blíž a zašeptal mi do ucha, "Všechno nejlepší k narozeninám. Už ti je šestnáct", řekl a pustil moji ruku. Otevřela jsem oči a v ruce jsem držela pletený náramek z mých nejoblíbenějších barev. Bylo z něho cítit, že si s tím Ami dal velkou práci. "Děkuju", řekla jsem a objala ho. Příjemně voněl. Dala jsem mu pusu na tvář a chytla jsem ho za ruku a táhla ho dopředu. "Rychle nebo přijdeme pozdě", řekla jsem. Přidal do kroku, tak že už táhl on mě a ne já jeho. Když jsme doběhli k lvům, tak tam byli skoro všichni. Ami je začal kontrolovat.

*Úplně jsem zapomněla, že mám narozky a ke všemu šestnáctiny. Je zázrak, že si to Ami pamatuje* Nandala jsem si náramek na ruku a potom jsem se připojila k odcházející skupině.

"Líbí se ti", řekl Ami, protože jsem si s tím náramkem furt hrála. "Jo je překrásný", zazubila jsem se na něj. "Tak co se tedy děje?", asi jsem vypadala utrápeně. "Nó, přemýšlela jsem o tom, jestli ví rodiče, že mám dneska narozky", sklopila jsem hlavu. "Určitě na to nezapomněli", řekl a obejmul mě před siročincem. Bylo mi příjemně, že by mu na mě záleželo? Stáli jsme tam dost dlouho jenom v objetí. "Děkuji ti za dnešek. Lepší narozky jsem nikdy neměla", dala jsem mu zase pusu na tvář a utíkala jsem domů.

Když jsem přiběhla k brance, otočila jsem se, Ami stál tam, kde jsem mu dala pusu a držel si tvář. Vypadal, že mě chtěl taky políbit. Udělal krok směrem ke mě, ale pak se otočil a vrátil se do siročince.

V schránce jsem našla dopis pro mě. Vešla jsem dovnitř do baráku, odložila jsem si věci a skočila jsem na gauč. Rozbalila jsem obálku. Bylo tam přáníčko k narozeninám. •Všechno nejlepší k narozeninám. Potom ti předán i dárek až spolu půjdeme na tu kávu. Misu• *Tak to je hezký, že si na mě vzpomněl*, pomyslela jsem si a ßla jsem si dát věci do pokoje.

Najednou cvakl zámek a někdo vešel do baráku. "Yui-chan vhodně se oblékni jdeme do divadla", ozval se ze zdola mámin hlas. "Hned budu", zakřičela jsem na odpovědět. Vzala jsem si červený šaty na ramínka s krajkama. Přes to jsem si přehodila svetírek a vzala jsem si malou taštičku. Nazula jsem se do černých balerínek a vyběhla jsem z domu. Potom jsem už jenom nastoupila do auta.

"Na co jdeme?", zeptala jsem se při zapínání pásu. "Jdeme na Fantoma Opery", řekl táta a rozjel se. *Jupíííí vždycky jsem na něho chtěla jít*, jásala jsem v duchu. Zaparkovali jsme a došli k divadlu. Seděla jsem přesně uprostřed, takže jsem nádherně viděla.

"To bylo úžasné! Jak zpívali a ty baletky hezky tancovali. Jeeeeee to bylo překrásné. A jak nade mnou letěl ten lustr", byla jsem moc vyjevená, protože se mi to fakt moc líbilo. Táta nás vzal ještě do restaurace na večeři.

"Yui máme pro tebe dárek", řekla mamka s úsměvem. "Pro mě? Vždyť mě stačilo tohle. Byl to ten nejlepší den ze všech", řekla jsem a usmívala jsem se. "No to jsme rádi, ale máme pro tebe ještě něco. Tím, že máš školu daleko a musela by jsi dojíždět, tak jsme ti koupili menší byt ve městě, kam budeš chodit do školy", řekl táta. "Děkuju. Tak to jsem vážně nečekala", stoupla jsem si a začala je obímat. "A to není všechno naproti tobě bude bydlet Sebastian", dodala mamka. *Ne ne co jsi to teď řekla. Tak to tam asi umřu* "Špatná zpráva je, že se můžeš začít stěhovat až na konci srpna, takže je možné, že budeš první dny dojíždět ještě odsať", řekla mamka. "Jo to nevadí. Opravdu vám děkuji", řekla jsem a všichni jsme se pustili do jídla.

Přijeli jsme domu asi v jedenáct. Rodiče zalezli do ložnice a já do svého pokoje. Převlíkla jsem se do hodně volného trička, které bylo dost dlouhé. Lehla jsem do postele a koukala jsem se do stropu. Do hlavy se mi dostala vzpomínka na Amiho jak mě obímal a jak mluvil ze spaní.

"Ťuk", ozvalo se ťuknutí na mé okno. Sedla jsem si a koukala se na okno. Nic tam nebylo. Žádný pták, tak co to bylo. "Ťuk", zase. Zvedla jsem se a došla jsem na balkón. Pod balkónem na zahradě stála postava. "Prosímtě pomoz mi", říkal potišejším hlasem. "Kde je ten kretén? Musíme ho zmlátit. Nesmí utéct. Najděte mi ho!", ozýval se dost hlasitý hlas z hlavní ulice.

•••••
Yoosh, dopsáno. Dost se vám omlouvám za nepřidávání. Ve čtvrtek jsem se učila a pak jsem se prostě musela kouknout na Naruta. A v pátek jsem byla s mamkou na Fantomovy Opery. Vím, že jsem slíbila každý den jeden díl, ale prostě jsem to nestíhala. Nebojte se jestli to ještě dneska dokážu napsat. Napíšu i ty dva, který jsem nestihla. Kdyžtak napište do komentářů

-Yui