Yunīku

Epileptický záchvat

Děkuji!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Moc vám všem děkuji za 2000 přečtení. Tohle mě opravdu potěšilo. Každému kdo jste si mojí povídku přečetli dlužím pusu. A myslím to vážně ;) opravdu!

Ještě do toho zasáhnu, moc se vám všem omlouvám, že už jsem měsíc nevydala, ale důvod myslím že znáte. Blbý začátek školního roku 3:( Bylo toho prostě hodně, takže ještě jednou se vám omlouvám :'(

Probudila jsem se po dlouhé době bez potu a aniž bych ječela. Bylo to krásné ráno. Když jsem se posadila uvědomila jsem si, že ho stále držím za ruku. Byl tak sladký. Za nic na světě bych nevyměnila pohled na jeho zpokojenou tvář. Políbila jsem ho do vlasů a vstala z postele. Šla jsem dólů a začala dělat snídani.

"Udělám palačinky", rozhodla jsem se. Všichni je totiž milovali. Chůva tu ještě nebyla. To se mi dost hodilo. Zvlášť, když tu ještě byl on. Nepřeju si, aby si něco domyslela.

"Sebbyyyyyyyyyy...?!!!!!!!!", uslyšela jsem jekot ze zhora. Po schodech se potom dólů přiřítila moje malá Aya-chan. Byla celá rozcuchaná a vykulená.

"Onee-chan! Dovol mi jednu prostou otázku! Co ve tvém pokoji v posteli dělá Sebastian?!", dala velký důraz na slovo v posteli. Kolem ní se míhala děsivá aura. "Neměla bys ještě spát? Je docela brzo...", snažila jsem se ji nějak uklidnit. "Neodbíhej od tématu!", vykřikla na mě. "Dobře, dobře, hlavně se uklidni. Včera večer mě doprovodil až k brance...", začala jsem. *Nemohu ji říct, že jsem se psychicky zhroutila*, snažila jsem se něco reálného a inteligentního vymyslet. "... a pak se mi udělalo nevolno a odnesl mě dovnitř. Když se mi udělalo líp, bylo už docela pozdě a nechtěla jsem, aby se mu cestou domu něco stalo. Víš přece, že ulice jsou po večerech nebezpečné. Tak jsem mu nabídla přespání. Neboj spali jsme odděleně!", zase se ve mě zrodil mistr lhář. "Tsssss... Ty jsi ho nechala ve své posteli? To bych do tebe neřekla. *Já taky ne* Jdu si ještě lehnout. Áááááááh je moc brzy", se zívnutím se odvrátila ke schodům. "Taky si myslím", usmála jsem se.

"Ksoooooo... Nemám dostatek mléka. Nóóó... oni budou ještě spát dlouho, tak potom skočím pro mléko k Vietnamcům. Dodělám to co máme tady", začala jsem míchat ingredience a pomalu přilévala mléko.

"Yooosh!", vykřikla jsem a z pánvičky  sundala poslední palačinku. Na pár jsem dala šlehačku a společně s palačinkama jsem i na tác dala misku s jahodama. Vzala jsem to a rozešla jsem se do svého pokoje.

*Stále spí*, usmála jsem se a zavřela dveře. Došla jsem k posteli a na noční stolek položila tác s jídlem. Posadila jsem se na postel. *Proč stále spí. Ayin křik ho musel určitě vzbudit. Asi to předstírá, ale... když on je tak sladkej. Mám nutkání ho políbit, ale to přece nemohu. To by Niky určitě... Ne zase nad ní přemýšlím. Měla bych už přestat, být tak závislá na své minulosti*, lehla jsem si zase vedle něj. Jako kdyby se vůbec nepohnul. Ruku měl stále tam kde jsem ji položila. *Achhhhh takové nutkání. Čeho se bojím. Vždyť spí, ale i tak, mohl by to jenom předstírat*, chytla jsem zase jeho ruku. Stisknul ji. Byl to reflex. Vůbec nic nedělal, pouze hlasitě oddechoval z dobrého spánku. *Nic se nestane. Jenom menší polibek*, přiblížila jsem se k němu.