𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

15.

Catalina

Dojeli jsme domů zrovna ve chvíli, kdy mi volala má mamka a ptala se mne, kam jsem zmizela. Řekla jsem jí, že se mi udělalo špatně a že jsem chtěla jet domů. O Gabrielovi ani o nikom jiném jsem se jí raději nezmínila.

Jakmile jsme vystoupili z auta, přispěchal k nám Emilio, který byl překvapen, že jsme se tady oba dva objevili a nejistě si zbitou Gabrielovu tvář prohlížel, ale nic na to neřekl. Jen si vzal Gabrielovy klíčky a šel auto zaparkovat, zatímco my vcházeli dovnitř do domu. Šla jsem za Gabrielem po schodech nahoru do prvního patra a opět jsem začínala mít pocit, že mi nic neřekne. Hlavně proto, že zamířil ke svému pokoji, do kterého otevřel dveře, ale než tam vstoupil, podíval se na mne a naznačil mi, abych šla za ním.

Následovala jsem jej a když za mnou zavřel dveře, pořádně jsem si místnost prohlédla. Byla jsem v hezky zařízeném pokoji – šedě vymalované stěny, světlá podlaha, tmavě modré polštáře, veliká postel, dřevěný psací stůl, knihovna, křeslo v rohu místnosti vedle komody, otevřené dveře do jeho vlastní koupelny a podobně zařízená terasa jako byla ta má. Nad stolem měl vystavené trofeje a medaile za surfování, ale nejvíce mne zaujal ohromný počet knih, které se povalovaly na zemi, na stole, v poličkách a vlastně úplně všude. Představovala jsem si jeho pokoj úplně jinak – víc temně a uhlazeně, ale já byla v prosvětlené místnosti, kde nejvíce vyčnívaly doplňky v safírové barvě.

„Takže hraješ na piano, surfuješ a jsi knihomol?" podivila jsem se a dívala jsem se na tituly knih v jeho knihovně, která byla plná k prasknutí.

Periferně jsem viděla, jak Gabriel pokrčil rameny. „Mám více tváří," odpověděl mi jen a já se pousmála.

„A kde je ta tvář, kterou všem ukazuješ?" zeptala jsem se jej a otočila jsem se na něj. „Ta, která kouří, pije, chodí na party a bere si holky do postele?"

„Mimo tenhle pokoj," odpověděl mi jen a všimla jsem si, že je ze mne nervózní. Upřeně mne sledoval, kdykoliv jsem se přiblížila k nějakého jeho věci. Prohlížela jsem si zrovna papíry, které měl položené na komodě. Byly to věci do školy. „A jsem špičkový student," dodal, když jsem si prohlížela jeho závěrečnou práci z druháku.

„Jasně, chápu," odvětila jsem mu. „Všechny jsi oblbnul."

„Očividně všechny ne," řekl mi a já na něj opět pohlédla. Nechápala jsem, proč se takhle ke mně nemohl chovat pořád a proč vždycky, když jsme se sblížili, tak dal zpátečku a musel se ke mně chovat hrozně.

Šla jsem mlčky na jeho terasu a všimla jsem si, že tam má pohozený nedopalek cigarety. Až teď mi došlo, že jsem odsud mohla vidět do oken svého pokoje a na terasu. Zrovna tam byla Solana a vysávala.

„Tobě personál tady neuklízí?" zeptala jsem se jej a ukázala jsem na nedokouřenou cigaretu na zemi, když jsem se posadila.

„Ne," řekl mi a než přišel ke mně, vzal si ze šuplíku rozbalenou krabičku cigaret a zapalovač. Sedl si na druhé křeslo na terase a řekl mi: „Už dlouho všichni ví, že sem nikdo nesmí."

„Kromě Rosalind," podotkla jsem a dívala jsem se na ten nedopalek.

„Byla tady poprvé," řekl mi. „A jen stála u dveří, než jsem se převlékl."

„No, jasně," odpověděla jsem ironicky, jelikož se mi nechtělo věřit, že by tady s ní nespal.

„Se žádnou nešukám ve svém pokoji," vysvětlil mi, jelikož věděl, na co přesně narážím. „A žádná si rozhodně nikdy nesedla na mé křeslo," dodal, když si zapaloval cigaretu.