𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

47.

Catalina

Byla jsem nadopovaná snad vším, co tady měli. Dali mi nějaké prášky od bolesti i pochybné pilulky, aby mne udrželi na živu, protože obvaz okolo mého pravého ramene mi nějak extra nepomáhal. Měla jsem krvavé oblečení a seděla jsem na zemi přivázaná k ocelové trubce, ale popravdě bych nedokázala sebrat dostatek síly na to, abych se odsud pokusila utéct.

Jediné, co mi přinášelo útěchu, bylo to, že jsem předtím slyšela Gabrielův hlas a jeho slib, že mi pomůže. Snažila jsem se zůstat dost silná na to, abych přežila, dokud se tady neobjeví, ale všechna ta směs léků mi v mysli dělala neskutečný zmatek. Potila jsem se a měla jsem sucho v krku. Byla jsem v jednu chvíli připravená tancovat na střeše a ve druhé na to si lehnout a už se nikdy neprobudit.

Popravdě toho na mne bylo až příliš a už jsem to začínala vzdávat a z místnosti, ve které jsem byla držená už několik hodin se mi dělalo zle. Někdo za mnou v pravidelných intervalech chodil a kontroloval mne, ale byla jsem tak mimo, že jsem ani moc nevnímala, kdo se tady pokaždé objevil.

Po tom, co mne Daniel střelil, utekl z místnosti a byla jsem za to ráda, protože jsem ho už nechtěla vidět. Nechtěla jsem vidět ani Alishu nebo Armanda. Vlastně jsem nechtěla vidět nikoho jiného než Gabriela a svou mámu.

Neustále jsem upadala do spánku, ze kterého mne čas od času někdo probudil s malou PET láhví vody a s prášky, ale to bylo tak všechno. Pořádně jsem nevnímala a otevřít oči bylo na mne až příliš namáhavé.

Ve chvílích, kdy na mne přišla vlna bdělosti a bez jakéhokoliv náznaku bolesti jsem se dokázala pořádně posadit, ale oči jsem neotevírala. Nechtěla jsem vidět tuhle místnost. Místo toho jsem si představovala sama sebe ve své pokoji v Malaze.

Možná měla Alisha pravdu, když mi řekla, že jsem všechno svým příjezdem zkomplikovala, protože se celý můj život obrátil vzhůru nohama a já najednou už nebyla ta hodná naivní holka, co chce trávit svůj volný čas s Jade.

Možná jsem si tohle všechno zasloužila, protože jsem provedla dost hnusných věcí. Nikdy jsem nebyla věřící, ale třeba mne Bůh trestal za to, že jsem se zamilovala do svého nevlastního bratra. Nebo za to, že jsem nevlastního bratra mého nevlastního bratra podvedla s mým nevlastním bratrem. Už jen jak nad tím přemýšlím, tak to zní až příliš šíleně.

Kdy se tohle všechno vůbec stalo? A kdyby věděla, jak stěhování k Riverům dopadne, změnila bych svůj názor a zůstala bych v Los Palacios?

Nejspíše ne, protože mi to za to stálo. Stálo mi za to se šíleně zamilovat do kluka, který mi ihned přišel arogantní a povýšený. Gabriel mi stál za všechno na světě a i kdybych věděla, že mne to bude stát můj vlastní život, šla bych do toho znovu. Udělala bych pro něj cokoliv. Vzdala bych se pro něj všeho. Dala bych mu svůj život, kdyby to po mně chtěl.

A možná to bylo špatně. Možná naše epická velká láska byla mou zkázou. A pravděpodobně nejen mou, ale i jeho. Ale na tom nemohlo záležet, když jej miluju. Až teď si dokážu pořádně uvědomit to, že láska opravdu dokáže překonat všechno.

Když jsem znovu usnula, tak mne tentokrát neprobudil poslíček s vodou a dalšími drogami. Někdo mne letmo hladil po vlasech a já po dlouhé době dokázala pořádně dokořán otevřít oči.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se jej překvapeně.

„Chci ti pomoct, kočičko," řekl mi ten dobře známý hlas, který se z mé paměti začínal vytrácet, ale díky videím jsem na něj nedokázala zapomenout.