𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

19.

Catalina

Včerejšek a dnešek pro mne byl naprosto perfektní. Zažívali jsme spolu jednoduché momenty, díky kterým jsem se se všemi více sblížila.

Včerejší den byl v duchu pohybu, jelikož jsme vyrazili všichni čtyři na nekonečně dlouhou túru po okolí, a dokonce nás Alejandro dovedl k hodně dlouhému dřevěnému mostu nad propastí. Má mamka chvíli protestovala, jelikož se bála výšek, ale nakonec jsme ji přemluvili, jelikož jsme chtěli vidět vodopády, které se na druhé straně ukrývaly. A tam naopak má mamka přemlouvala Alejandra, aby se odvážil a šel si s ní zaplavat. Alejandro byl člověk na úrovni, který plaval jedině v soukromém bazénu nebo v moři, takže vidět jej, jak nejistě šlape bosý po kamenech a trávě, mne strašně pobavilo, jelikož se u toho úplně znechuceně a zděšeně tvářil. A když jsem se i já odvážila smočit na malou chvíli chodidla v mělké vodě, vysloužila jsem si potlesk. Bez Gabriela bych to ale nezvládla – držel mne celou dobu za ruku a podporoval mne. Z pohledu našich rodičů to bylo jen sourozenecké gesto, ale pro nás dva to bylo něco naprosto jiného. Přiměl mne překonat mé postavené hradby a na chvíli se poddat strachu, ale jen na takový moment, dokud jsem nezačala vyšilovat. Přestože jsme vyrazili brzy po snídani, tak jsme se vrátili až večer. Jen jsme si dali k večeři sendviče, protože jsme byli unavení, a pak jsme všichni odešli do svých pokojů, kde jsme vytuhli.

Dnešní den byl o něco klidnější, ale i přesto jsme jej strávili všichni čtyři spolu a hráli jsme karty, které jsem přivezla. Na cesty jsem si vždy brala s sebou nějakou skladnou hru a pokaždé se mi hodila. Následně jsme spolu připravovali oběd, u čehož nám s mamkou Gabriel pořád házel do vlasů zeleninu. První to byla naprostá otrava, ale nakonec to skončilo válkou plnou smíchu a neskutečným nepořádkem, který jsme museli s Gabrielem uklízet. Po pozdějším obědu jsme si pustili nějakou hloupou rodinnou komedii, u které jsme pojídali popkorn a byl přísný zákaz telefonů.

Nečekala jsem to, ale ty dva dny jsem si naprosto užila a začala jsem doufat, abychom se tady opět příští rok vrátili a abychom tady byli na delší dobu. Zítra nás tady čekal poslední den a já byla nakonec moc ráda, že jsme tady jeli. První měl tenhle výlet sloužit jen jako únik před realitou, ale nakonec z toho byl skvěle strávený čas, díky kterému jsem se více sblížila nejen s Alejandrem a Gabrielem, ale také s mou mámou, která mi tak moc chyběla. Chybělo mi její jídlo, smích i její nedbalý účes a stížnosti na bolavé nohy.

Teď jsem byla v koupelně, kde jsem si dávala dlouhou vanu a využila jsem skoro všechny své levandulové přípravky, které jsem při příjezdu do Malagy dostala od Alejandra. Udělala jsem si podvečer jen sama pro sebe a zakázala jsem si přemýšlet nad tím, co se stane, až se vrátíme domů. Nemyslela jsem na rodinu Sanchezů nebo na záhadu vztahu Alishy a Rodriga a jen jsem vypnula a poslouchala jsem své oblíbené písničky. Připadala jsem si tak fajn a v pohodě, že jsem měla pocit, že jsem už dávno zapomněla, jaké to je se cítit skvěle a v klidu.

Když jsem vklouzla do županu a vlasy jsem si zabalila do ručníku z mikrovláken, vylezla jsem na chodbu a mířila jsem do svého pokoje, ale uslyšela jsem svou mamku, jak na mne volá, a tak jsem slezla schody dolů, kde si má mamka v riflích a bílé košili s vyhrnutými rukávy dávala do kabelky peněženku a klíče, které měla položené na jídelním stole.

„Kam jdeš?" zeptala jsem se ji a v tu chvíli jsem uslyšela, jak Alejandro stoupá po schodech nahoru z patra pod námi. Měl v rukou láhev vína a byl slušně oblečen jako vždycky.

„Jdeme k McCallisterovým," odpověděl mi Alejandro a usmál se na mne. „Zítra se vrací do Států a navrhli nám, jestli bychom se k nim nechtěli stavit."