𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

16.

Catalina

Když Alejandro říkal, že nám zařídí odlet, předpokládala jsem, že nám koupí letenky. Očekávala jsem, že budeme na letišti čekat v nekonečných frontách, a proto jsem si oblékla prosté legíny, abych měla pohodlí. Mohlo mi dojít, že tak bohatý člověk, co má vlastní vilu s posilovnou, lázněmi a tanečním sálem a který vlastní více aut než běžný občan, bude mít i soukromé letadlo. Připadala jsem si jako opravdová královna, když jsme autem dojeli až k obrovskému letadlu, zatímco nás lidé za okny letiště pozorovali.

Než jsme vystoupili všichni čtyři z Alejandrova auta, rozloučili jsme se s jeho osobním řidičem Josém a následně nás přivítal samotný pilot letadla Ramiro, který byl naprosto nadšený, že Alejandra opět vidí. Ramiro měl na sobě modrou uniformu s čepicí a byl to docela pohledný a mladý muž okolo třicítky.

Když jsme se s ním všichni seznámili, Ramiro nám začal vykládat, jaký personál nás bude dnes obsluhovat, zatímco jsme pomalu všichni vylézávali schody nahoru. Už jsem párkrát letadlem letěla, ale tohle se ničemu nemohlo vyrovnat, jelikož tady byl neskutečný prostor, který spíše připomínal svými koženými sedačkami obývací pokoj. Po stranách letadla byly dvě velké sedačky pro jednoho, které rozděloval stůl a na jednom z nich na nás čekalo šampaňské, sýry, hroznové víno a oplatky. Bylo tady dohromady jen osm míst, a přesto byste tady naskládali nejméně sto lidí.

„Vzadu jsou toalety, sprcha, převlékárna a prostor pro posádku," řekla mi mamka, když se postavila vedle mne a ukazovala někam za mne. Pak se otočila a ukazovala za Alejandra, který se stále bavil s Ramirem, který po mně pokukoval a já mu to oplácela úsměvem. „Tam jsou také toalety, malá kuchyňka, a nakonec kabina pilota."

Když jsem se posadila do toho ohromně pohodlného křesla, zeptala jsem se mamky: „Ty už jsi v tomhle letadle byla?"

„Ano," přitakala. „Alejandro mne před rokem dopravil zpět do Los Palacios z mé dovolené s holkami," vysvětlila mi mamka. „Když jsem přiletěla, tak jsem ti to přeci říkala." Je dost možné, že mi o tom mamka říkala, ale ve chvíli, kdy mi oznámila, že si na dvou týdenní dámské jízdě vyhlídla bohatého chlápka, tak jsem přestala všechny její řeči o dokonalém muži poslouchat.

„Vlastně ano," odpověděla jsem jí, a přitom jsem se na ni pokusila upřímně usmát, přestože jsem tak trochu lhala.

Po půl hodině, kdy jsme už všichni seděli na svém místě a výkonní letci zaujali svou pozici, zatímco obsluhující a pozemní letecký personál udělal všechno potřené, jsme se konečně zvedli ze země a letěli jsme ve výšce směrem na letiště Santiaga de Compostela. Cesta měla trvat hodinu a půl a já se jen mlčky dívala z okna.

Naproti mně seděl Gabriel, který popíjel šampaňské a když si myslel, že si toho nevšimnu, tak si mne prohlížel. Nenáviděla a zbožňovala jsem zároveň tenhle jeho typ pohledu, jelikož byl velmi intimní a upřímný.

Má mamka seděla naproti Alejandrovi a ti se společně bavili o následujících dnech na takzvané chatě. Připadalo mi bizarní, že té rezidenci Alejandro říkal chata, jelikož já jsem si pod takovým pojmem představila dřevěný malý domeček s kamny, plesnivou podlahu a se starým porcelánem. Bylo mi jasné, že to bude obrovská budova s vlastním vyhřívaným bazénem a masérkou. Nic míň jsem neočekávala, jelikož jsem už docela pochopila, jak tento svět funguje.

„Nedáte si něco?" zeptala se mne mladá letuška v kostýmku, která kolem chodila snad co pět minut. „Ledovou kávu, čaj nebo něco na jídlo?" nabízela mi.

„Ne, děkuju," řekla jsem ji a usmála jsem se na ni. Nechápala jsem, o co té holce jde, když se mne za posledních třicet minut tak desetkrát zeptala, jestli si něco nedám.