𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

46.

Gabriel

Seděl jsem s položenou hlavou ve svých dlaních a snažil jsem se uklidnit, ale jak bych mohl, když Catalina byla bůhvíkde. Celou noc jsem s Donatem projížděl každičký kout Malagy, než mne napadlo se vydat k domu Sanchezů. A když mi oznámili, že nikdo není doma, okamžitě mi došlo, že Catalina bude s nimi.

Přijel jsem domů okolo šesté hodiny ráno a probudil jsem svým příchodem snad celý barák. Přestože jsem už byl naprosto střízlivý, byl jsem nepříčetný. První mne měl můj otec a Anita za naprostého blázna, který mluví z cesty, ale získal jsem si jejich pozornost, když jsem řekl, že Armando mou Catalinu unesl. Ani slovem jsem se nezmínil o našem vztahu, ale kdyby zachovali klidnou hlavu, určitě by jim to došlo.

Okolo sedmé začal v domě zmatek. Snažil jsem se našim rodičům všechno vysvětlit, ale bylo toho moc a já se ve všem plácal. Křičelo se, brečelo a atmosféra zhoustla, ale když se můj otec na několik minut vytratil, nastalo mezi mnou a Anitou nekonečné ticho.

Můj otec už s někým v chodbě tak deset minut telefonoval a já tady seděl a snažil jsem se uvažovat, ale nemohl jsem se zbavit představy zbité a zoufalé Cataliny, která se bojí o svůj vlastní život.

Koutkem oka jsem se podíval na Anitu, která měla uplakané oči upřené na okno, ze kterého šlo krásně vidět na bazén. Voda se třpytila pod tíhou začínajícího dne. Anita si kousala svou perfektně upravenou manikúru a myšlenkami byla u své dcery stejně jako já. Raději jsem se vrátil k zírání do země a zabodával jsem si opřené lokty do nohou. Tahal jsem se za vlasy s nadějí, že sám sebe přiměju racionálně uvažovat, ale nepomáhalo mi to. Spíše mi to připomínalo Catalinu, protože tohle mi dělala ona.

Vyčítal jsem si snad úplně všechno – i svou vlastní existenci, protože kdyby nebylo mne, Catalina by se nikdy nedostala do křížku se Sombras chinescas. Kdybych tady nebyl, nepomotal bych jí hlavu a ona by byla v pohodě a bez jakéhokoliv zásahu mne samotného.

„Jak jsi to mohl dovolit?" ozvala se Anita opřená o zeď. Já se narovnal a prohlédl jsem si ji. Stále koukala z okna a její výraz byl plný bolesti. „Měl jsi na ni dávat pozor, Gabrieli."

„Já vím," řekl jsem slabým hlasem, který jsem snad ještě nikdy neměl. Byl v něm zmatek a tíha a přesně takhle jsem se cítil. „Nikdy si to neodpustím."

Anita se na mne podívala a bez jediného slova za mnou přišla na pohovku. Posadila se vedle mne a já z ní ani na jednu sekundu nezpustil zrak. Viděl jsem na ni, že mi to všechno vyčítá. Taky jsem si celou tuhle situaci dával za vinu, a proto jsem se nemohl na Anitu naštvat. „Jak dlouho je pryč?" zeptala se mne a já se podíval na hodinky na svém zápěstí.

„Asi sedm hodin," odvětil jsem jí a ona si povzdychla. Všiml jsem si, jak zadržovala slzy, a přestože byla na mne naštvaná, vzala mne za ruku a pořádně mi ji stiskla.

„Najdi ji, Gabrieli," požádala mne a já překvapeně zamrkal. Ještě před chvíli po mne s mým otcem křičeli, abych se už do ničeho nepletl a já s nimi souhlasil, protože jsem všechno jen komplikoval a kazil, ale teď po mně chtěla, abych Catalinu našel. „Přemýšlej," žádala mne. „Kam ji mohl Armando vzít?"

„Já nevím," odvětil jsem a snažil jsem se uvažovat, ale nešlo mi to. Měl jsem zastřenou mysl a dokázal jsem vnímat jen to, že Catalina tady se mnou není. „Já sakra vůbec nevím."

„Ale víš," snažila se mne Anita přesvědčit a stiskla mi ruku ještě pevněji. „Jen se musíš uklidnit a snažit se zachovat si chladnou hlavu. Je pryč už sedm hodin, Gabrieli, a to není dobrý. To není ani trochu dobrý."