𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

40.

Catalina

Vila Contrerasových byla nádherná, veliká, vzdušná, světlá a s dřevěnými prvky. Byla v podobném stylu jako ta, ve které jsem žila, a tak jsem se tady necítila nevítaně. Tenhle typ vil se mi asi líbil nejvíce, jelikož nepřipomínaly palác jako například Danielův domov, kde se to všude lesklo čistotou a zlatem.

Seděli jsme v patiu na zahradě, kde Raquel popíjela drink a povídala si s mou mamkou o šťastné novince, kterou Contrerasovým dnes oznámila. A oba manželé mou mamku a Alejandra v jejich rozhodnutí si dítě nechat podpořili.

Joaquín byl vysoký, blonďatý muž s pronikavými hnědými oči, charismatickým vzhledem a hrubým hlasem a působil na mne jako skvělý otec, který rozmazluje své děti. Zrovna si s Alejandrem a se svým synem Tomem házeli s míčem a dělali u toho blbosti. Tom byl vzhledově celý svůj otec a byl velmi chytrý a bystrý a díky svým brýlím působil jako malý vychytralec, který věděl úplně všechno.

Jeho mladší bratr Enzo, ale jeho otec jej naopak oslovoval Vinci, byl oproti svým sourozencům nejvíc tichý a stydlivý. Celou dobu seděl vedle své mamky na posezení, tahal ji za oblečení a když chtěl něco říct, tak to své mamce pošeptal. Přestože nám Raquel tvrdila, že s ním tříská puberta, tak vůbec nepůsobil jako rošťák nebo že by svým rodičům odmlouval, ale byl to introvert, který se určitě rozjel, když byl v přítomností lidí, které dobře znal.

Za to nejstarší syn manželů Contrerasových byl extrovert každým coulem. Usmíval se, dával lichotky a byl pozorný. Podle mne by tenhle kluk, co zdědil hnědé vlasy a šedé oči po své matce, dokázal flirtovat i se svou babičkou. Působil jako kluk, který si s ničím neláme hlavu a je samá zábava a smích. Adrián seděl vedle mne stejně jako Gabriel, a ten se na něj neustále mračil, jelikož mu Adriánovo flirtování vadilo.

Má mamka, Raquel a Enzo seděli naproti nám, a přestože se ty dvě spolu bavily, tak se Enzo neustále díval naším směrem a pokaždé, když se naše oči střetly, přátelsky jsem se na něj usmála.

„Takže jdeš do třeťáku, jo?" zeptal se mne usměvavý hnědovlasý Adrián.

„Jo," přikývla jsem a podívala jsem se na něj. „Tvá mamka se zmiňovala, že ty jsi na vysoké."

„Teď jdu do druháku," odvětil mi. „Sportovní management," dodal.

„Opravdu? A co teda děláš za sport?" zajímalo mne a v tu chvíli si Gabriel vedle mne odkašlal.

Dal si ruku na opěradlo za mne a naklonil se přese mne k Adriánovi. „Můžu hádat?" zeptal se Gabriel hraným přátelským hlasem. „Běh," řekl, ale pak se zamyslel. „Ne, ne, ne... Určitě to bude frisbee."

„Co?" zasmál se Adrián. „Proč zrovna frisbee?"

„Stejně nudné jako ty," odvětil Gabriel s falešným úsměvem a já se na něj zamračila.

„Jo, takhle," uchechtl se. „To fakt ne... Hraju basketbal a ty? Děláš nějaký sport?" zeptal se jej a vyměnili si nepravé přátelské pohledy.

„Jinak bych nevypadal takhle," uchechtl se Gabriel sebevědomě a já se cítila dost nepříjemně, když jsem mezi nimi seděla a každou chvíli to vypadalo, že jim z jejích očí začnou sršet blesky.

„Tipuju tě tak na surfování," řekl Adrián, čímž se docela trefil, jelikož se Gabriel kdysi surfu docela dost věnoval – rozhodně to dokazovaly jeho medaile a poháry. „U toho nemusíš moc týmově a logicky přemýšlet. To se zas hodí k tobě."

Viděla jsem, jak se v Gabrielovi hromadí zuřivost a něž stačil něco říct, tak jsem ho odstrčila, aby se zády opět opřel, a řekla jsem: „Mám docela žízeň."