𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

Bonusová 50. kapitola

Catalina
O dva roky později

Stála jsem na vyvýšeném pódiu, které dobrovolníci postavili venku na nádvoří školy. Byla jsem vedle své nejlepší kamarádky Luc a držely jsme se šťastně za ruku, zatímco měl premiant naší třídy proslov směřující jak k nám, tak k rodičům, co seděli na rozestavěných židlích pod pódiem.

Byl nádherný teplý den s jemný vánkem, který nám přisliboval, že léto za několik týdnů začne. Slunce se odráželo od velikých oken a hrálo si s tvary na zemi. Když jsem společně s ostatními maturanty procházela uličkou kolem našich rodičů, zaměřila jsem se jen na ty tvary a snažila jsem se potlačit nutkání utéct zpět do budovy školy.

Pozornosti jsem měla za ty dva roky na škole až příliš a přestože jsem si na ni zvykala, stále to pro mne nebylo tak úplně příjemné. Ale když jsem zahlédla ve druhé řadě svou mamku, Alejandra, svého malinkého bratra a Adriána, jak na mne nadšeně koukají, začala jsem se usmívat a vychutnávala jsem si předávání vysvědčení jak jen to šlo.

Luciana byla stále se mnou a když si všimla, že jsem trochu nervózní, chytila mne za ruku a pevně ji stiskla. Stala se z nás nerozlučná dvojice a trávily jsme spolu za ty dva roky nesmírně moc času.

Zadívala jsem se do těch bouřkově šedých očí Adriána, který měl na sobě svůj typický extrovertní úsměv od ucha k uchu a mi poskočilo srdce radostí. Byla jsem tak moc vděčná, že se tady ukázal, i když si musel v práci vzít volno, ale stejně plánoval, že tam skončí, aby se se mnou mohl přestěhovat, jak půjdu na vysokou.

Před pár dny mi přišlo přijetí na Yale v Connecticutu a nemohla jsem se dočkat až poznám nové místo a zažiju svůj vysokoškolský sen, co jsem si s mamkou i se školní poradkyní vysnila. Moje mamka nejprve nechtěla, abych se přestěhovala až do států, ale Alejandro k ní promluvil a vysvětlil jí, že je to pro mne obrovská příležitost a nikdo mi nebránil, abych se jí chytila.

Proslov ustal a všichni jsme začali tleskat. Popravdě jsem ta slova ani pořádně nevnímala, jak jsem se jen zaměřovala na svou rodinu a Adriána. Byla jsem myšlenkami úplně jinde, ale ten hluk veselí mne vytrhl z mé vlastní hlavy a my se s Lucianou pustily, abychom se k ostatním přidaly s potleskem.

Nás spolužák se seřadil zpět do řady mezi maturanty a zanedlouho se za řečnickým pultem objevil ředitel s milými slovy a následně nás postupně volal k sobě, aby nám pogratuloval a předal nám složku, ve kterém bylo potvrzení o ukončení střední školy.

Díky svému příjmení jsem nemusela čekat dlouho, než se ozvalo mé jméno a já vykročila z řady k řediteli, který mi stiskl ruku a poblahopřál mi k maturitě i k nadcházejícímu studiu v Americe.

S velikým úsměvem a se složkou s logem Escuela privada Privilegiada jsem se otočila směrem k sedícím rodičům, aby tento okamžik zachytil fotograf pod pódiem a já na malý moment přelétla přes všechny ty lidi, co na mne upírali oči.

Jenže jedny byly pronikavé, pichlavé a temné. Ten pocit, jakým se na mne dívaly, jsem zažila naposledy tak před rokem a od té doby jsem ho už nezažila. Naježily se mi chloupky na rukou a když jsem se ostře otočila k místu, odkud na mne ty oči koukaly, úsměv mi zmizel z tváře.

Stál tam.

Gabriela Riveru bych poznala kdykoliv a kdekoliv a on tam teď stál u zdi školy, ležérně se o ni opíral s překříženýma rukama přes prsa a sledoval mne jako kočka myš. Vypadal pořádně stejně – neposedné, rovné a trošičku delší vlasy, co mu trčely do všech stran, výrazné lícní kosti, plné rty a široká ramena, která byla schovaná pod bílou košilí s vyhrnutými rukávy a rozepnutými knoflíčky u krku, díky čehož jsem viděla jeho tetování.