𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

45.

Catalina

Výstřel ze zbraně mne naprosto ochromil, ale horší bylo, když jsem se podívala na Emilia, který měl protočené oči v sloup a z obličeje mu tekl pramínek krve. Kulka mu zůstala v hlavě a já nemohla spustit zrak z jeho čela.

Byla jsem v šoku a jen jsem tam seděla na zemi a hleděla jsem na svého milého osobního řidiče, jak z něj vyprchává život. V ten moment jsem nemohla dýchat, mluvit ani myslet. Byla jsem naprosto zamrzlá a jen jsem dokázala koukat na toho hodného staršího muže. Teď už jsem rozhodně litovala toho, že jsem jej sem vzala. Byl mrtvý. A kvůli mně.

Alisha se na mne podívala a periferně jsem si všimla, jak se na mne usmívá od ucha k uchu, ale já se nezmohla na jakoukoliv reakci. Nedokázala jsem ji okřiknout, aby se blbě nedívala a ani jsem se na ni nedokázala kouknout. Byla jsem v naprostém transu.

„O problém méně," prohlásila odlehčeným tónem. „A doufám, že teď už budeš poslušná, protože mi jen stačí napsat Rodrigovi a poslat jej k vám domů, kde právě teď spokojeně spí tvá matka a její manžel."

Tohle mi stačilo k tomu, aby mne to probralo a já se na ni ostře podívala. Tekla mi po tváři slza, ale nevydala jsem ze sebe jediný vzlyk. V krku jsem měla knedlík, a přestože jsem chtěla křičet, tak jsem se zmohla jen na příkrý pohled. Co se to teď sakra stalo?

Právě teď jen kousek ode mne ležel mrtvý muž, který přišel o svůj život jen mou vinou. Emilio sem nechtěl jet a snažil se mne přemluvit, abychom to otočili, ale já byla tak umanutá, že jsem na jeho námitky nebrala zřetel. Ignorovala jsem jeho prosby a takhle to dopadlo. Přišel o život a teď tu byl nehybný, s kulkou v hlavě a pramínkem krve na obličeji.

Alisha ke mně přišla blíže a posadila se na židli naproti mně. Sledovala jsem ji a snažila jsem se mít oči upnuté jen na ni, protože jsem už nechtěla vidět bezvládného Emilia. Nemohla jsem se na něj koukat. Kdybych se tím směrem dívala ještě vteřinu, asi bych zešílela. Na tohle mne nikdy nikdo nepřipravil a nevěděla jsem, jak bych se měla správně zachovat.

„Takže?" zeptala se mne s úsměvem, ze kterého mi lezl mráz po zádech. Ještě před chvílí jsem z ní ani trochu neměla strach a teď bych před sebou raději uvítala Armanda s ledovým pohledem a tankem. „Už mi řekneš, jaké máš teorie?"

Chtěla jsem začít mluvit, ale kvůli knedlíku v krku jsem se zakuckala a ona se na mne otráveně podívala. Jakmile jsem nasucho polkla, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Musela jsem ji něco říct, protože už jsem nebyla v nebezpečí jen já. Alisha vyhrožovala mé mamce prostřednictvím Rodriga.

„Vaše rodina zbohatla díky mafie," začala jsem a ona souhlasně přikývla. „A vím, že ses s Rodrigem poznala, když jsi přijela ke své tetě do Valencie, což bylo ve stejnou chvíli, kdy jsem s ním začala chodit, ale netuším, jak je možné, že jste se o tolik měsíců později oba objevili v mém životě," přiznala jsem a můj hlas byl slabý a tenký. Bylo to jako kdybych ani nemluvila já, ale někdo jiný.

„Takže ty už máš skoro všechny skládačky, ale ještě jsi z nich nedokázala udělat obrázek?" podivila se Alisha pobaveně. „Myslela jsem, že jsi chytřejší. No tak, zamysli se, Cat," pobídla mne a já ji poslechla.

Snažila jsem se to všechno nějak pochopit, ale nešlo mi to. Měla jsem v mysli naprostý zmatek a jediná věc, nad kterou jsem dokázala přemýšlet, byl můj mrtvý osobní řidič. Cítila jsem jeho přítomnost a dohánělo mne to k šílenství, a přestože jsem se snažila působit silně, tak opak byl pravdou. Choulila jsem se, po tváři mi tekly slzy a byla jsem stále ochromená. Jak bych teď mohla uvažovat s chladnou hlavou?