𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

38.

Gabriel

Celý zbytek večera v restauraci se mnou Catalina ani jednou nepromluvila. A když jsme pak spolu opět nasedali do mého černého Porsche, stále pokračovala v tom mučivém mlčení. Vůbec jsem nevěděl, na co myslí a když jsem se jí na cokoliv zeptal, jen mi něco odsekla.

Mířili jsme společně na pláž, kde se dnešní večer koná festival ohňostrojů, a i když jsem si předtím všiml, že je z toho nadšená, tak teď tak vůbec nevypadala. Nebyl jsem si jistý, jestli ji zkazil náladu Daniel nebo já.

To, že ji miluju jsem jí chtěl povědět od našeho prvního sexu, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že to bylo jen kvůli němu. Miloval jsem ji. Strašně moc jsem ji miloval a hledal jsem vhodnou příležitost a chvíli a pak to ze mne vypadalo tady v tomhle autě. A ještě k tomu jsem to řekl úplně dementně. Připravoval jsem si řeč, kterou jsem jí chtěl říct, ale nějak to ze mne v tu chvíli nešlo vypáčit. Věděl jsem, co cítím a co ji chci povědět a místo toho jsem jí řekl, že jí asi miluju.

Asi! Proboha... Nemohl jsem použít horší slovo. Jediná věc, která by to zkazila ještě více, kdybych jí nějak nechtěně řekl, že ji mám rád jako kámošku. V té chvíli totiž ze mne mohlo vylézt úplně cokoliv.

Jakmile jsme se blížili k pláži, doprava zhoustla, jelikož se na dnešní festival přišla podívat nejen celá Malaga, ale i lidé z okolních měst. Nakonec jsme skončili v zácpě a zavolal jsem svému otci, aby to objel, jelikož jsme vyjeli dříve než ostatní, ale zácpa se už táhla daleko za námi a on do ní právě vjel.

Povzdychl jsem si. Nejenže jsem dneska Catalině pokazil večeři, ale teď ani neuvidí ohňostroj a můžu za to já, protože jsem se předem nepodíval na mobil na provoz.

Ale nejhorší na tom všem bylo její mlčení, jelikož jsem se najednou začal obávat toho, že si už nemáme co říct. Nebo že ona mi spíše už nemá co říct. A to mne donutilo se nad celou tou situací pořádně zamyslet. Řekl jsem své vyznání tak moc blbě, že na mne byla naštvaná, nebo byla na mne naštvaná, protože jsem ji chtěl vyznat lásku? Cítila ona vůbec ke mně to stejné? Doufal jsem, že ano a věřil jsem v to, ale teď jsem o tom dost pochyboval.

Bože... Tohle jsem posral. Nikdy jsem ještě žádné holce neřekl, že ji miluju, tak jak jsem měl vědět, jak se to dělá? Jak jsem měl poznat, kdy je správná chvíle a načasování? A jak se ta slova vůbec vyslovují?

Přes stažená okénka jsme slyšeli všechen ten hluk zvenčí – hlasy a kroky na ulicích, hukot aut a motorů, mořský vánek s příchutí letní noci. Podíval jsem se koutkem oka na Catalinu, která se dívala z okna na moře, které bylo skoro vedle nás. Oddělovala nás jen silnice, auta, chodník a zídka, ze které stačilo sejít dolů po schodech a ocitli jste na pláži. Kouknul jsem na hodiny na displeji auta – za třicet minut má začít ohňostroj, což znamená, že na pláži už bude spousta lidí a všechny přípravy se už budou pomalu dokončovat.

Vzal jsem svůj mobil do ruky a napsal jsem Donatovi, aby okamžitě přijel za námi na kole, bruslích nebo motorce – to mi bylo jedno, a poslal jsem mu svou aktuální polohu. Mohl by tady být do dvaceti minut, pokud si pospíší, a já se s každou minutou rozhlížel okolo sebe, jestli se už neblíží.

Catalina po mně hodila udivený pohled, když jsem se pořád okolo sebe otáčel. S autem jsme se už o trochu posunuli, ale přesto všechno jsme byli daleko od parkoviště.

Uběhlo přesně osmnáct minut, když se u mého okna objevil Donato, který u sebe neměl žádný dopravní prostředek a byl celý zpocený. Měl na sobě ležérní oblečení, jelikož nečekal, že bude dneska potřeba. Periferně jsem viděl, jak si ho Catalina nechápavě prohlédla, zatímco já se na něj vděčně usmál.