𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

36.

Catalina

V šatně jsme s Carlosem pomohli Gabrielovi se dát nějak do kupy. Otřeli jsme mu krev z obličeje a pomohli jsme mu se převléct do jeho pohodlného oblečení. Byl celý potlučený, až mi z toho pukalo srdce.

Zavolala jsem přes Gabrielův mobil jeho osobnímu řidiči, zatímco mu Carlos přidržoval ručník na oku, ze kterého stále tekla krev. Měl rozseklé obočí a bude tam mí obrovskou modřinu a fakt nevím, jak tohle vysvětlíme doma.

Když Donato pro nás přijel, rozloučili jsme se s Carlosem, který měl své vlastní plány, a já se o Gabriela celou cestu domů starala. Donato se na nás díval ve zpětném zrcátku a všimla jsem si, že má o Gabriela obavy stejně jako já.

„Nemám jet do špitálu?" navrhl Donato a já se na něj ze zadní sedačky podívala. Věděla jsem, že by se věci zkomplikovaly, kdybychom jej zavezli do nemocnice, ale nemohla jsem ho takhle přeci nechat.

„Ano," odvětila jsem mu ve stejnou chvíli, kdy Gabriel řekl: „Ne."

Jeden na druhého jsme se podívali a on se zamračil, čímž spustil další proud krve ze svých ran na obličeji. „Musíš jet do nemocnice," namítla jsem. „Možná máš vnitřní krvácení," napadlo mne, přestože jsem fakt žádná zkušená sestřička nebyla. Jediné, co jsem uměla, bylo dát si náplast nebo prášek proti bolesti hlavy.

„Nepojedu do nemocnice, Catalino," osočil mne Gabriel příkrým hlasem. „Potřebuju se jen osprchovat a lehnout si," řekl mi a já zakývala nesouhlasně hlavou. Odtáhla jsem se od něj a vytáhla jsem svůj mobil z kapsy riflí, zatímco on se na mne nechápavě díval. „Co děláš?" zeptal se mne a já si přiložila telefon k uchu. „Komu voláš?" chtěl vědět.

„Když nechceš jet za lékařskou pomocí, tak lékařskou pomoc dovezu k tobě," odvětila jsem mu a on si už myslel, že volám záchranku, ale jeho námitky jsem umlčela, když mi to Esme po několikátém zvonění zvedla a já ji pozdravila.

Esme byla dnes večer u sebe doma a neměla žádné plány, takže jsme se pro ni stavili u ní a jeli jsme k nám, kde Donato donesl Gabriela až do jeho pokoje a já byla ráda, že se naši rodiče ještě nevrátili z romantického rande. Takhle budu mít čas něco vymyslet.

Donato odešel z Gabrielova pokoje, aby zaparkoval auto, a Esme ho začala kontrolovat, jako kdyby tady mohla zjistit, zda si neporanil nějaký orgán. Vyčistila mu rány a různě mu prohmatávala břicho, a přestože Gabriel párkrát letmo ucukl, nepřestal si stěžovat, že to obě až moc přeháníme.

„Tak co?" zeptala jsem se Esme, když si přestala hrát na doktorku. „Mám ho odvézt do špitálu?" chtěla jsem vědět.

„Myslím, že nemusíš," odvětila mi Esme, ale neznělo to moc přesvědčivě. „Když mu bude na zvracení nebo nepřestane krvácet nebo to zkrátka bude horší, tak ho tam vezmi, ale jinak podle mne nemusíš," snažila se mne uklidnit.

Vyptávala jsem se ji dál a chtěla jsem vědět, co bych případně měla dělat, kdyby se jeho stav zhoršil a já od ní dostala několik instrukcí. Když se za námi vrátil Donato, poprosila jsem jej, aby Esme zavedl do pokoje pro hosty, jelikož mi slíbila, že tady přes noc zůstane.

Jakmile jsme byli spolu s Gabrielem sami, podívala jsem se na něj, jak leží jen v teplácích na posteli a pije vodu z lahve. Na pravém obočí měl tržnou ránu, jeho ret byl rozseklý a začínaly se mu dělat podlitiny. Stála jsem u zavřených dveří, o které jsem se opírala, a snažila jsem se dnešní večer zpracovat, jelikož jsem nikdy nečekala, že se v takové situaci objevím.

Gabriel odložil prázdnou lahev vedle sebe na noční stolek a začal z postele vstávat a já se na něj nechápavě podívala. „Co děláš?" vyjela jsem po něm. „Esme ti přikázala klid na lůžku."