𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

44.

Catalina

„Jste si jistá, slečno Cat?" zeptal se mne Emilio nepřesvědčeně, když jsem do navigace napsala souřadnice, které vedly bůhvíkam.

Jakmile pro mne můj osobní řidič přijel k Thereseninému domu, posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a od té chvíle si mne Emilio nervózně prohlížel, protože správně bylo mé místo vzadu. A když jsem zadala cílovou stanici, ještě více po mně pokukoval, ale nic nenamítal.

Cesta měla trvat přes dvě hodiny a já si v tu chvíli byla jistá, že i kdyby Alisha teď vyjela, tak bych už měla třiceti minutový náskok. Nechtěla jsem to otočit a vrátit se, když jsem měla takovou příležitost.

„Ano," odvětila jsem mu a on se na mne pořád koutkem oka nejistě díval.

Koukla jsem se na telefon a všimla jsem si, že si Theresa zprávy ohledně Esme nepřečetla, takže jsem jí znovu napsala a pak jsem poslala zprávu i všem mým a Gabrielovým přátelům, aby se Theresa podívala na svůj mobil. Gabrielovi jsem se raději vůbec neozvala, protože jsem mu nechtěla říct co a kde dělám. A zároveň jsem mu nechtěla lhát, takže jsem si následně vypnula telefon a požádala jsem Emilia o to stejné. Po dlouhém přesvědčování mne poslechl a já za to byla neuvěřitelně ráda.

Emilio sice nebyl přesvědčený o tom, zda je rozumné, abychom se spolu po půlnoci někam vydali, ale důvěřoval mi, a tak to neotočil a násilím mne nepřivedl domů. Měla jsem v plánu dojet na místo určení, vystoupit a zjistit, kde jsem a co bych měla hledat, ale když jsem se předtím na internetu na tu lokalitu dívala, tak jsem vůbec nevěděla, co by tam tak mohlo být. Byla tam spousta stromů a nic nešlo vidět, takže jsem se smířila s tím, že zbytek zjistím, až tam dorazím. Nechám na sebe Emilia čekat v autě, aby se do ničeho nezapletl a jen jsem doufala, že můj plán vyjde.

Zbytek cesty se mne můj osobní řidič ještě párkrát snažil přesvědčit, abych si to rozmyslela a on mne mohl zavést domů, ale pokaždé jsem odmítla. Nakonec jsme byli oba mlčky a jen jsme se dívali před sebe na cestu. Byla teplá letní noc a já měla neskutečný pocit sebevědomí a moci, což mohlo být ovlivněno alkoholem v mé krvi, ale za ty dvě hodiny jsem vypila tolik vody, že jsem skoro úplně vystřízlivěla. Museli jsme kvůli mně třikrát zastavit na benzince, protože jsem měla žízeň, potřebovala jsem čůrat a v břiše mi kručelo.

Cesta se kvůli mým zastávkám prodloužila o půl hodiny, ale nikdo celou dobu za námi nejel, takže jsem usoudila, že Alisha si zprávu ještě nepřečetla. Nebo jsem v to alespoň doufala, protože můj půl hodinový náskok byl fuč.

Když jsme se začali blížit k cíli bylo půl třetí ráno a my se ocitli na lesní cestičce. Míjeli jsme značku hranic Španělska a mi se stáhl žaludek.

„Nelíbí se mi to tady," ozval se Emilio a zpomalil. Podívala jsem se na něj a všimla jsem si, jak je nervózní a já se snažila sama sebe přesvědčit, že nedělám nějakou kravinu.

Už bylo moc pozdě na to se stáhnout a zamířit domů. V tuhle dobu si už určitě ostatní všimli, že jsem zmizela a nechtěla jsem je vystrašit tím, že jsem právě odjela ze Španělska. Až se vrátím, řeknu všem, že mi bylo zle a nechtěla jsem jet opilá domů, takže jsem Emilia požádala, aby se mnou celou noc jezdil. Gabrielovi ale řeknu pravdu, a přestože se na mne bude zlobit, tak to bude nakonec v pohodě, protože se nestane nic hrozného.

„Jsme jen v lese," namítla jsem, ale popravdě jsem si myslela to stejné – taky se mi to tady nezdálo.

Auto projíždělo okolo hustých stromů, a přestože cesta vedla doprava, tak nás navigace táhla rovně a Emilio prudce zastavil. Začal namítat, že přeci nemůže vjet do lesa, ale světla auta dopadala přímo na vyježděnou cestičku koly aut.