𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

41.

Catalina

Uslyšela jsem zaklepání na dveře svého pokoje, takže jsem vstala od svého psacího stolu, kde jsem si konečně dodělala objednávku svých bot do školy. Otevřela jsem a uviděla jsem před sebou Gabriela, jak se nervózně drží za zátylek a nejistě na mne kouká. Ve volné ruce měl knihu a já se na něj usmála.

„Ahoj," pozdravila jsem jej. „Co se děje?" zeptala jsem se.

„Nic," odpověděl mi, ale nebyla jsem si jistá, zda mi říká pravdu.

Uhnula jsem na stranu, aby mohl vstoupit, a zavřela jsem za ním dveře. Dívala jsem se na něj, jak si prohlíží můj pokoj, a nakonec spočinul očima upřenýma na mne. Svíral knihu v ruce tak pevně, až mu zbělaly prsty a já dala pobaveně hlavu na stranu.

„O co jde?" chtěla jsem vědět a přišla jsem k němu blíže.

„Po tom včerejšku u Contrerasových mne něco napadlo," vypadlo z něj nakonec a já zvážněla, jelikož jsem fakt nevěděla, kam tím míří. „Když budeme od sebe daleko, tak budu asi ještě žárlivější a budu ti chtít víc připomínat, že existuju," přiznal. „A napadlo mne, že ve chvílích, kdy budeš pochybovat nebo si budeš říkat, jestli neexistuje někdo lepší, tak by sis mne mohla připomenout ty sama."

„Jak jako?" chtěla jsem vědět a on nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.

Podal mi knihu a já se podívala na název – Velký Gatsby. „Chtěl jsem ti dát něco, co ti mne bude připomínat a také naše spolčené chvíle," vysvětlil mi a nejistě pohledem tikal z mé tváře na tu knihu. „Ale pokud ji nechceš nebo to je až příliš, tak stačí říct," řekl mi rychle, když jsem na jeho slova nereagovala.

„Ne," zakývala jsem hlavou a vzala jsem si od něj nabízenou knihu do svých rukou. „Jen jsem překvapená."

„Překvapená?" zeptal se mne zaujatě. „Proč jako?" chtěl vědět.

„Že umíš být romantický," odvětila jsem mu s úsměvem a on zakoulel očima. „Taky bych ti chtěla něco dát," řekla jsem mu, když jsem si knihu přitiskla ke své hrudi, a rozhlédla jsem se po pokoji, ale nenapadlo mne nic, co bych mu mohla dát.

„Nemusíš," namítl, když jsem odložila knihu na komodu, na které jsem měla svou šperkovnici. Začala jsem se do ní dívat a on mi řekl: „Už jsi mi dala tu naši společnou fotku."

„Ale to byl narozeninový dárek," odvětila jsem mu a pak jsem vytáhla svůj řetízek, který jsem kdysi z krku nesundala ani na sekundu.

Prohlížela jsem si stříbrný náhrdelník s malou kamínkovou labutí, který jsem kdysi dostala od Jade a zastesklo se mi po ní. Přestala jsem ho nosit po tom našem posledním rozhovoru po telefonu, kdy mi řekla, že se už se mnou nechce usmířit. Věděla jsem, že to mezi námi skončilo, ale to neznamenalo, že se mi po našich holčičích chvílích nestýskalo.

Byla jsem tak ponořená do vzpomínek, že jsem si ani neuvědomila, že se vedle mne objevil Gabriel a díval se se mnou na můj řetízek. „Ten mi nedávej," odvětil mi. „Měla by sis ho nechat – stejně bych ho nenosil," řekl odlehčeným tónem a já se na něj zašklebila.

Dala jsem zpět náhrdelník do své šperkovnice a pak mne něco napadlo. Obešla jsem Gabriela a zamířila jsem do své šatny, kde jsem ze spodní police vytáhla svou schovanou krabici. Byla původně z mých nových bílých tenisek, ale nechala jsem si ji a dala jsem si do ní maličkosti, které mne s Gabrielem spojovaly – papírek s Gabrielovým vzkazem o nošení kondomů s sebou na party, plastový identifikační náramek z nemocnice, kde jsem skončila po té nehodě na Esmenině jachtě, růžové sluneční brýle s černými skly, které měly bílou fixou napsané BABY GIRL, karta pikového esa, kterou Gabriel pokrčil, když jsme ve Fragas do Eume s mou mamkou a Alejandrem hráli karty, usušené květy bílých růží z kytice z plesu debutantek, vstupenka do oceánografického muzea, kde jsme měli své první rande, Rosalindin klíč od domu, účtenka z lékárny, kde jsem si koupila prášek po sexu, leták ohledně zápasu v Perdiciónu a nakonec i kamínek, který mi zůstal v botě, které jsme si zuli na pláži dvacátého pátého srpna.