𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

33.

Catalina

Gabriel prostě zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem a nikomu nic neřekl. Jeho otec si myslel, že je u Carlose a řeší spolu stáž, ale věděla jsem, že to je jen jedna velká lež. Gabriela jsem neviděla, neslyšela a nemluvila jsem s ním tři dny a začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že už ho třeba nikdy ani nespatřím. Nezvedal mi mobil, neodepisoval mi na mé zprávy a na sociálních sítích nebyl aktivní... Ale to popravdě nebyl nikdy.

Když se nevrátil první večer domů, tak jsem si myslela, že se třeba jen jel někam projet, aby se uklidnil, ale pak nepřišel ani další den a další den a pokud ho neuvidím ani dnes večer, tak už to bude devadesát šest hodin a já se asi zblázním.

Bez něj jsem byla jako bez života. Jen jsem se válela doma a odmítala jsem všechny nabídky od Esme, která se mne snažila dostat na další nákupy. Theresa se mne pokoušela vytáhnout ven, abych jí pomohla zorganizovat tu její party, ale já měla spoustu práce s tím, abych zírala na fotky ve svém mobilu, které jsem v Monaku pořídila. Skoro na každé byl Gabriel – kromě těch, které jsem posílala mamce. A i když se mi po něm tak moc stýskalo, tak jsem na něj byla zároveň neuvěřitelně naštvaná. Chtěla jsem jej vidět, abych mu mohla vlepit facku, a přitom se mu schoulit do náruče a prosit jej, aby mne už nikdy neopouštěl.

Opět jsem si to všechno posrala jen a jen já sama. Kdyby má babička, mamka mé mamky, ještě žila a zeptala bych se jí na radu, řekla by mi, že každý je sám svým strůjcem štěstí. A měla by pravdu, jelikož kdybych se nechovala jako naprostá hlupačka, tak by ten celý večer dopadl úplně jinak.

Lámala jsem si hlavu s tím, co musel Gabriel udělat, aby vyřídil tu záležitost s mým nepřímým obchodem. Měla jsem nutkání jít do domu Sanchezů a zeptat se Armanda sama, ale bylo mi jasné, že tohle by dopadlo velmi špatně. Když jsem tak nad tím uvažovala, došlo mi, že jsem Gabrielovi neřekla to, co jsem zjistila o rodině Alvarezových. Měla jsem v plánu to s ním probrat, ale pak se stalo tolik věcí, že jsem to naprosto vypustila z hlavy.

Najednou jsem měla ještě větší potřebu s ní mluvit než doposud, jelikož by mu to mohlo pomoct. Nebo mi. Nebo dokonce i nám oběma a bylo to to jediné, co jsem mu mohla nabídnout, jelikož o mne už zájem ztratil. Zkusila jsem mu zavolat, ale nebral mi to, takže jsem mu napsala zprávu.

V Monaku jsem zjistila, že rodina Alvarezových chce odkoupit celý Club de los Caballeros. Nezmiňoval ses už o něčem takovém?

Čekala jsem na jeho odpověď nebo aby si to alespoň zobrazil, ale on se mi vůbec neozval a já si frustrovaně povzdychla. Přemýšlela jsem, jak bych mohla zjistit více, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jak bych to mohla udělat, protože přijít za Danielem nebo Alishou nepřipadalo v úvahu. A kdybych šla za Riou nebo Miguelem, tak by mi asi taky nic neřekli. Ale byla tady jedna osoba, která ke mně ještě mohla cítit trochu náklonosti, jelikož jsme si byly blízké opravdu dlouhou dobu.

Vytočila jsem číslo své asi bývalé nejlepší kamarádky a čekala jsem strašně dlouho, než mi to zvedla, ale nakonec se tak stalo a my najednou obě mlčely. Neusmířila jsem se s ní od naši poslední hádky a už jsem si popravdě myslela, že na to už ani nedojde. Ale přeci jen by mne úplně nezazdila, když mi hovor přijala, ne?

„Jade?" ozvala jsem se jako první nervózním hlasem.

Slyšela jsem, jak se Jade nadechla a pak se mne příkře zeptala: „Co chceš, Cat?"

Povzdechla jsem si a frustrovaně jsem zakoulela očima. „Jsi na mne stále naštvaná, co?" zeptala jsem se jí a když mi neodpověděla, bylo mi to jasné o to víc. „Hele, já se na tebe zlobím taky, tak co kdybychom to na chvíli odsunuly a já bych se tě na něco zeptala? Když mi nebudeš chtít odpovědět, tak prostě zavěsíš," navrhla jsem. „Je to pro mne fakt důležité, Jade."