𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

11.

Catalina

Tak tak jsem doběhla z auta k lodi, která měla za dvě minuty vyplout. Vetřela jsem se na palubu a ihned jsem napsala Esme, kde přesně je, jelikož jsem byla na jachtě její rodiny. Ale ona mi neodepsala, takže jsem se potloukala kolem, dokud jsem nechtěně nevrazila do Pedra.

„Promiň," křikla jsem na něj a on se na mne otočil. Ani si nevšiml, že jsem do něj vrazila, jelikož byl úplně sjetý. Pedro byl takový vtipálek, který si z ničeho nedělal těžkou hlavu a život pro něj byl jen videohra. „Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se jej a snažila jsem se překřičet nahlas puštěnou hudbu.

„Kdo jsi?" zeptal se mne totálně zmateně a já to vzdala a pokračovala jsem dál. Pedro patřil ke skupince přátel od Gabriela a Esme, která mne jim dokonce představila a on si ani nepamatoval, kdo jsem.

Nejenže Rodriguezovi vlastnili jachtu, ale oni vlastnili obrovskou patrovou jachtu s vířivkou a luxusním vybavením. Připadala jsem si jako v nějakém filmu nebo dokumentu o boháčích, ale v takovém světě jsem teď žila. A neměla jsem čas to tady obdivovat a prozkoumávat, jelikož mi záleželo jen na tom, abych našla Gabriela a abych ho mohla přitisknout ke zdi a vymlátit z něj odpovědi.

Prošla jsem přízemí, kde to žilo asi nejvíce, jelikož v prvním patře byly jen ložnice, toalety a balkón, kam se nevlezlo moc lidí. Toho si ale očividně nikdo ani nevšiml, protože na něm bylo tak milion podnapilých osob. Když jsem to celé prošla na palubě a nikoho dalšího jsem z Gabrielovy party přátel nenašla, tak jsem vlezla dovnitř, kde byl veliký obývák s plochou televizí a kde se na pohovce líbaly tři páry. Jednou osobou z nich byl Samuel a strkal jazyk nějaké zrzce v mini bikinách. Nepřišlo mi vhodné je vyrušovat a ptát se, jestli náhodou někde neviděli mého nevlastního bratra, takže jsem pokračovala do menší kuchyně s prostorem na jezení, kde někdo zrovna zvracel do dřezu, a do pár pokojů v přízemí, kde jsem přistihla jednoho kluka a holku, jak zrovna šukali. Následně jsem zamířila do jediné neprobádané místnosti, a to byl bar, kde to žilo stejně jako venku.

Už z dálky jsem poznala blonďatý cop a štíhlou postavu, takže jsem zamířila k Therese, kterou se právě pokoušel sbalit nějaký kluk, který byl ke mně zády. Až jak jsem je pozdravila, poznala jsem ho – byl to Matías, který už minule u táboráku po Therese pokukoval.

„Ahoj!" vykřikla na mne nadšeně a objala mne. „Co tady děláš? Esme říkala, že pozvala Gabriela a předpokládala, že přijedeš s ním, ale ty ses neukázala."

„Gabriel mne zapomněl pozvat," odfrkla jsem si, když se Theresa opět posadila na barovou stoličku vedle Matíase. „Nevíš, kde je?" zeptala jsem se a rozhlédla jsem se okolo sebe, jako kdybych ho mohla tak snadno najít.

„No, naposledy jsem ho viděla s Rosalind ve vířivce, ale to bylo tak před hodinou," odvětila mi a já si povzdychla. „Mám mu napsat?"

„Ne," zakývala jsem hlavou.

Nechtěla jsem, aby věděl, že tady jsem. Dokud se před ním neobjevím, tak nebude mít ani tušení, že jsem se sem vetřela, jelikož jsem už viděla, jak by raději skočil z jedoucí lodi, než aby mi na něco konečně odpověděl.

„Napsala bys mi, kdybys na něj znovu narazila?" požádala jsem jí a Theresa jen mile přikývla.

Následně jsem se opět vydala dál, ale Gabriel v přízemí nikde nebyl, a tak jsem se pokoušela vyjít úzké schody nahoru, jelikož se na nich někdo muchloval a bylo jim očividně úplně jedno, že chci projít.

Nahoře bylo opět několik pokojů a dva z nich byly zamčené, takže jsem je nechala být, a pak jsem prohledala ještě koupelny, ale Gabriel nikde nebyl. Nakukovala jsem dokonce i z okýnek chodby na balkon, jelikož bylo nemožné se mezi ty lidi vecpat. Pak jsem se znovu vydala k té vířivce, jestli jsem ho s Rosalind nemohla přehlédnout, ale když jsem se prodírala mezi lidmi, najednou mne někdo chytil za ruku a já sebou ucukla.