𝗠𝗜 𝗔𝗠𝗢𝗥

2.

Catalina

Seděla jsem v autě, které řídil osobní řidič Emilio, protože jsem neměla řidičák a Emilio trval na tom, že mne na tu pláž odveze sám. Byla to jeho práce a kdybych odmítla, předala bych ji taxikáři.

Viděla jsem, jak Gabriel odcházel ve značkovém tmavém tričku a černých kraťasech a působil na mne docela slušně oblečený, takže jsem si vzala letní světle růžové šaty na ramínka a k tomu své okopané tenisky. Normálně bych si na pláž vzala jen obyčejné triko a kraťasy, ale nechtěla jsem být za úplnou buranku, jenže přitom jsem se ani náhodou nechtěla dotknout oblečení, kterým mi mamka vybavila celou šatnu. Nepotřebovala jsem úplně měnit svůj vzhled, přestože se mi měnil naprosto celý život.

„Doufám, že pak pojedete domů, Emilio," řekla jsem řidiči ze zadní sedačky, kde jsem si hrála s různými čudlíky, které vysouvaly mini televizi nebo zapínaly barevná světla. Připadala jsem si jako malé dítě, které musí v obchoďáku všechno osahat. „Až budu chtít jít domů, tak vám zavolám."

„Jistě, slečno Cat," odpověděl mi a usmíval se, když se na mne podíval do zpětného zrcátka. „Chcete s něčím pomoci nebo to tady jen zkoumáte?" zeptal se mne opatrně, ale přátelsky.

„Jen zkoumám," odpověděla jsem, když jsem zmáčkla nějaké tlačítko, které pustilo nahlas hudbu. „Co všechno takové auto umí?" ptala jsem se spíše sama sebe, ale Emilio mi začal odpovídat, a tak jsem zkoušela na jeho pokyn všechno postupně mačkat. „Nevíte, čí je ta pláž?" zeptala jsem se zničehonic.

„Patří rodině Rodriguezových. Slečna Esmeralda Rodriguezová na ní pořádá večírek – její rodina má dům na pláži a její kus vlastní," vysvětloval mi a pousmál se, když jsem si povzdychla.

„Má dům nebo největší vilu u moře?" zeptala jsem se a v mém hlase byl náznak znechucení.

„Největší rezidenci v Malaze vlastní Riverovi, tam kde bydlíte, slečno Cat," odpověděl mi a na chvíli se odmlčel. „Pan Rivera vám u pana Rodrigueze zajistil vstup na pláž, takže jakmile vejdete dovnitř do domu, tak vám bude stačit říct, kdo jste, a oni vás pustí a dovedou na pláž."

„To se jako musím ohlašovat, abych mohla jít na pláž?" povzdechla jsem si. „Proč boháči musí dělat všechno tak složitě? Je to jen písek a moře."

„Podle mne byste si se slečnou Esmeraldou mohla rozumět – je chytrá, přátelská, milá a je skoro ve vašem věku," nadhodil řidič.

„To má napsané v biu na Instagramu?" uchechtla jsem se. „Gabriel snad není v mém věku?" zeptala jsem se nenuceně. „Je mi sedmnáct a mu skoro dvacet dva, není o tolik starší."

„Máte pravdu," odpověděl mi. „Esmeraldě je čerstvě dvacet let a po prázdninách nastupuje na vysokou."

„Zbohatlá děcka chodí na vysokou?" uchechtla jsem se. „Já myslela, že jim stačí mít dobrý přísun kapesného."

„Vyšší třída je sice vyšší třída, slečno Cat, ale přesto jsou to jen lidé a každý rodič chce přeci pro své dítě to nejlepší," řekl mi Emilio a já se nad tím zamyslela, jelikož to dávalo smysl.

„A Gabriel?" zajímala jsem se. „Ten na vysoké je nebo ne?"

„Ano, na Universidad de Negocios y Estrategia," odpověděl mi. „Příští školní rok bude už promovat z oboru management v podnikání. Je to velmi chytrý muž s velkými konexemi a slušnou reputací," dodal, ale u toho posledního se trochu zarazil.

„Se slušnou reputací?" zeptala jsem se a nevěřila jsem tomu ani na chvilku a viděla jsem na svém řidiči, že on také ne. „Jste si jistý, Emilio?"