Bad boy (ff Harry Potter)

2. série- "He miss me."

"Jahůdko, pan Wesley  je tady." zaťukala mi babička na dveře. Ospale jsem vylezla z postele a vydala se dolů.

"Evelyn." pan Wesley se na mě široce usmál a došel ke mě. Silně mě objal. "Jaké si měla zatím prázdniny?" zeptal se.

"Jak se to vezme." pokrčila jsem rameny a koukla se na babičku. Jen se na mě smutně usmála. Věděla  jak se cítím a jak jsem se cítila ty dny předtím. Zlomeně.

"Tak to je dobře." usmál se. "Máš sbaleno?"

"Ano." přikývla jsem. "Jdu si pro kufr." rychle jsem vyběhla nahoru a zamířila ke kufru. Najednou jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Něco, na co jsem se koukala každý večer. Došla jsem k posteli a vytáhla jsem fotku, kterou jsem měla pod polštářem. Byla jsem na ní já a Draco. Draco mě držel v náruči jako nevěstu a oba jsem se smáli do objektivu. Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři na fotce. Nebyla by tu hodina, kdy bych na něho nemyslela.

"Evelyn, jdeš?!" zavolala babička.

"Jo!" zakřičela jsem. Schovala jsem fotku do kufru a seběhla dolů.

"Dej mi to." natáhl se pan Wesley pro kufr. Podala jsem mu ho.

"Děkuju." usmála jsem se na něho. Nazula jsem si botasky a koukla se na babičku. "Tak ahoj." objala jsem jí. Babička mě pohladila po zádech.

"Buď opatrná." zašeptala a políbila mě do vlasů.

"Budu." slíbila jsem.

Dojeli jsme k Ronovi domů. Nikdy nechci mít létající auto. Zrovna, když jsem otevřela dveře auta, objevili se venku Ron a Hermiona. Rozběhla jsem se k nim a silně je objala. Potom jsem se odtáhla a koukla se na Hermionu.

"Jak dlouho tu jsi?" zeptala jsem se.

"Od včerejška." usmála se.

"Evelyn!" ven se vyřítili George a Fred. Než jsem se nadála drželi mě v náruči. Zasmála jsem se.

"Taky vás ráda vidím." řekla jsem.

"My víme." řekli zároveň. Znovu jsem se zasmála. Kluci mě položili na zem.

"Kdy přijede Harry?" zeptala jsem se.

"Zítra pro něho pojedeme." řekl Ron. Nechápavě jsem se na něho koukla.

"Pojedete?" zopakovala jsem.

"Jo." přikývla Hermiona. "Musíme ho sem dostat bezpečně. Poletíme k němu. Polovina vypije lektvar a změníme se na něho. Ta druhá polovina se o tu první postará." vysvětlila.

"Jdu taky." řekla jsem rozhodně. "Nebudu tady čekat, mezitím co vy všichni bude riskovat život."

"Dobře." přikývl Fred.

"A jak se vůbec cítíš? Po tom všem?" zeptal se George. Sklopila jsem pohled. Všichni čekali, co řeknu.

"Je mi fajn." zalhala jsem.

"Evelyn, mi poznáme, když lžeš." namítl Ron. Naštvaně jsem se na něho koukla.

"Je mi dobře, fajn?" zakřičela jsem. Prošla jsem kolem nich do domu. "Ahoj Ginny." usmála jsem se na nejmladšího člena rodiny.

"Ahoj." usmála se. "mamka tu bude každou chvíli. Chystá ti postel." přikývla jsem a sedla si ke stolu.

"Jak se máš?" zeptala jsem se.

"Dobře, co ty?" Ginny se na mě koukla.

"Fajn." usmála jsem se. Ostatní vešli do domu. Na okamžik se na mě koukli a potom všichni uhli pohledem. Slyšela jsem kroky po schodech. Stoupla jsem si.

"Evelyn drahoušku." Ronova matka ke mě došla a mateřky mě objala.

"Dobrý den." zašeptala jsem.

"Nejsi trochu unavená?" zeptala se ustaraně.

"Trochu." přiznala jsem se.

"Tak utíkej nahoru. Postel máš nachystanou. Na večeři tě vzbudíme." pohladila mě po tváři.

"Dobře, děkuji." odešla jsem nahoru do pokoje, ve kterém jsem bývala, vždy když jsem tu byla. Sundala jsem si boty a v oblečení jsem si lehla do postele.

"Lyn večeře." někdo se mnou lehce třásl. Otevřela jsem oči a uviděla Hermionu.

"Dobře." zašeptala jsem. Obula jsem si boty a s Hermionou jsme sešli dolů. Sedli jsme si okolo velkého stolu. Nabrala jsem si brambory a sekanou.

"Dobrou chuť." usmála jsem se na ostatní. Všichni mi popřáli a já se mohla pustit do jídla. Když jsme dojedli pomohla jsem s Hermionou a Ginny paní Wesleové uklidit ze stolu. Potom jsem si znovu sedli nad hrnkem čaje.

"Pane Wesley." začala jsem. "Můžu se na něco zeptat?"

"Jistě." usmál se.

"Nevíte, co je teď s Dracem Malfoyem a jeho rodinou?" zeptala jsem se. Kousla jsem se do rtu. Jakoby všichni přestali dýchat. Dívali se střídavě na mě a na pane Wesleyo.

"Je mi líto Evelyn, ale o Dracovi a ani o jeho rodině nic nevím." smutně se pousmál. Přesně tohle jsem nechtěla vědět.

"Jo to nevadí." zašeptala jsem a zvedla se od stolu. "Omluvíte mě, na chvíli? Musím na vzduch."

"Jistě drahoušku, jen utíkej." usmála se na mě paní Wesleyová. Přímo jsem z domu utekla. Venku jsem se pořádně nadechla. Prohrábla jsem si vlasy a zadívala se někam do dáli.

"Chceš si promluvit?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Hermionu. Cítila jsem v očích slzy.

"Chci jen objetí." zašeptala jsem. Hermiona se potichu zasmála a došla ke mě. Objala mě a já si položila hlavu na její rameno.

"Chybí mi." vzlykla jsem. "Co když se mu něco stalo?"

"Určitě je v pořádku." zašeptala Hermiona a pohladila mě po zádech. Koukla jsem se na ní.

"Myslíš?"

"Určitě." pousmála se.